___________________________________________________________________________________________________
- Realizace: 2012-2020
- Umístění: Zámecký areál Konopiště – Růžová zahrada
- Datace: konec 17. století/konec 19. století
- Materiál: Biodetritický vápenec/ umělý kámen
- Realizovali studenti: Radka Nádvorníková, Jana Doležalová, Lukáš Brotánek, Václav Douša, Aneta Kokstejnová, Zuzana Auská, Jiří Škarvada, Klára Teturová, Viktor Gallistl, Jakub Balcar, Marek Knot, Veronika Mašíková
- Pedagogické vedení: doc. Jiří Novotný, doc. Jakub Ďoubal Ph.D., MgA. Petr Rejman MgA. Petra Zítková
- Chemicko-technologický průzkum: Ing. Petra Lesniaková, Ph.D., Ing. Renata Tišlová, Ph.D.
___________________________________________________________________________________________________
V roce 2012 započala spolupráce Fakulty restaurování se zámkem Konopiště při restaurování sochařské výzdoby areálu.
Na konci 19. století zámek zakoupil Františkem Ferdinandem d ́Este a přestavěl ho v historizujícím stylu a jeho okolí přeměnil v krajinářský park. Na ploše bývalé barokní zahrady založil Růžovou zahradu se skleníky. Do zahrad zámku umístil své rozsáhlé sbírky uměleckých artefaktů, které získal jednak jako dědictví po svých italských předcích, jednak vlastní sběratelskou činností. Vedle soch historických převážně zhotovených z vápence umístil díla současná, vyrobená v té době z moderních materiálů – umělého kamene.
Na počátku 21. století oba tyto typy děl vykazovaly poškození materiálu. Povrch vápencových soch byl v minulosti několikrát opatřen povrchovými úpravami a prošel i mnoha opravnými zásahy chybějících tvarů. Povrchové úpravy se na sochách na rozdíl od masivního biologického porostu již spíše neuplatňovaly, byly buď smyty, nebo odstraněny, avšak zanechaly povrch vápence uzavřený. Z velké části byly na sochách tenké plastické doplňky, které dožívaly, a pod kterými byl kámen značně narušen. Na sochách byly pozorovány i větší ztráty modelace, v minulosti více či méně úspěšně řešené. Stav děl z umělého kamene byl v mnoha případech až havarijní. U materiálu na bázi portlandského cementu došlo k jeho postupnému rozpadu, a to díky prasklinám, které již vznikly při jeho zhotovení. Postupným působením zatékající vody a mrazových cyklů se praskliny rozšiřovaly, až vznikla síť prasklin po celé hmotě, v jejímž důsledku docházelo k rozsáhlejším ztrátám hmoty. I tyto objekty byly opakovaně opatřovány scelujícím nátěrem.
První etapa v roce 2012/2013 zahrnovala restaurování první sochy i díla z umělého kamene který je sám o sobě náročný na technologii restaurování, a nastavila koncepci pro restaurování dalších děl ze souboru, které přišlo o pár let později v roce 2015.
Zvláště pro závažně narušené stély z umělého kamene byla technologie pro záchranu rozpadajícího se materiálu vylepšena. Materiál byl nejprve zpevněn dezalkalizovaným vodním sklem za pomocí infúzí, aby byla zajištěna jeho hloubková penetrace a následné vyplnění prasklin zajistila tlaková injektáž plastifikovaným portlandským cementem. V závěrečné fázi restaurování byl dílům obnoven scelující nátěr.
U soch probíhalo očištění od biologického napadení, odstranění dožilých a nevyhovujících tmelů a následné zpevnění organokřemičitým prostředkem, u současných zásahů byla pro zpevnění zvolena kompatibilnější nanosuzpenze hydroxidu vápenatého CaLoSiL E25. Komplexní restaurování zahrnovalo ve všech případech poměrně rozsáhlou rekonstrukci chybějících částí, která byla zhotovena podle archivních podkladů v umělém kameni. Problematické bylo zachování druhotných soklů soch, které nebyly zhotoveny z kvalitního materiálu, a jejich stav byl za hranicí životnosti. V těchto případech byla navržena výměna za nové betonové odlitky, pro které byly zhotoveny formy.
V roce 2020 již Fakulta restaurování úspěšně zrestaurovala čtyři vápencové sochy a šest sochařský děl z umělého kamene. V následujících letech bude spolupráce i nadále probíhat a očekává se další restaurování sochařských děl s touto zajímavou problematikou.
