„Věřím v reinkarnaci, jakožto nutnou likvidaci materialisace lidské idealisace, spolu s regulací alkoholisace, bez vyloučení sensace!“
Josef Váchal, Krvavý román
31. března 2022 nás ve věku pětasedmdesáti let nečekaně opustil Jiří Kaše. Velký člověk, historik umění, zapálený řimsolog a jeden ze zakladatelů restaurátorského školství v Litomyšli.
Profesně prošel Jiří Kaše Národním památkovým ústavem, Národní galerií a Státními restaurátorskými ateliéry. Podílel se na velkých restaurátorských akcích několika desetiletí (Braunovy sochy ve Sv. Klimentu v Klementinu, z nichž sestavil vůbec první samostatnou výstavu tohoto umělce, orloj a podvěží Staroměstské radnice, ostatková skříň sv. Maura, litomyšlské Portmoneum). Poslední jmenovaná akce roku 1993 motivovala Jiřího Kaše a několik spřízněných duší k odváženému činu: založení restaurátorské školy v Litomyšli, dnes Fakulty restaurování Univerzity Pardubice. Zde působil od samého počátku až do své smrti jako historik umění zaměřený především na barokní období, obětavý pedagog vyučující dějiny umění a semináře dokumentace uměleckých děl, ale hlavně jako chápavý duchovní otec.
Dlouhý výčet odborných prací Jiřího Kaše začíná v roce 1983 monografií hradu Křivoklátu (s Janem Jakubem Outratou) a katalogem soch Matyáše Bernarda Brauna z interiérů kostela sv. Klimenta. Braun a jeho mecenáš F. A. Špork byli Kašeho celoživotním badatelským tématem. Za všechny jmenujme monografii Braunův Betlém. Drama umění a krajiny v proměnách času (1999, s Petrem Kotlíkem) – metodicky inovativní zhodnocení souboru sochařských děl rozkročené ve své době výjimečně mezi humanitními a přírodovědnými obory. Pozoruhodný je také portrét generála Laudona (2017, s Pavlem Bělinou). Zároveň se v letech 2001–2013 podílel na vzniku impozantního kolektivního projektu Velké dějiny zemí Koruny české. Ve svazcích pokrývajících 17.–19. století najdeme jeho kapitoly o výtvarném umění. Významným příspěvkem k historiografii dějin umění je Čítanka k počátkům českého dějepisu umění a péče o památky z roku 2015.
Ve své odborné práci se opakovaně vracel k Josefu Váchalovi (např. Malíř na frontě z roku 2003). Není jistě třeba zdůrazňovat, že právě Jiří Kaše stojí v čele úzkého kruhu otců zakladatelů Protialkoholní společnosti doktora Řimsy inspirované Váchalovým Krvavým románem. Restaurátorská škola v Litomyšli i Kašeho domovské nakladatelství Paseka patřily mezi četné plody řimsologické kulturní líhně, jejíž určující význam pro moderní českou kulturu se v poslední době začíná konečně těšit obecnému uznání.
Dalšího řimsologického kongresu se už Jiří nezúčastní. A nejen to. Zatím jen v rukopisu zůstala jeho rozsáhlá práce věnována dějinám ornamentu i příspěvek k dějinám restaurování, který sleduje kontext obnovy sochařské výzdoby Matyáše Bernarda Brauna ve staroměstském kostele sv. Klimenta. Totéž platí o řadě dalších textů, na kterých Jiří v posledních letech systematicky pracoval. Pomyšlení na to, jak závažné a rozsáhlé odborné dílo zůstalo nedokončeno, naplňuje všechny, kdo Jiřího Kašeho znali, velkým smutkem. Nezměrně tíživější je ale vědomí, že tento svět přišel o Jirkovu životní moudrost, že nás už „Kašák“ nezahrne svou neopakovatelnou laskavostí a opravdovou lidskostí. Že už spolu nezajdeme na pivo. Chybíš nám, Jirko.
Text: Vladislava Říhová a Petr Horák
