Odpovědní restaurátoři: MgA. Kateřina Krhánková; Mgr. et MgA. Jana Waisserová; MgA. Zuzana Wichterlová a kol. restaurátorů
Za FR UPCE: MgA. Zuzana Wichterlová; MgA. Kateřina Krhánková; MgA. Adéla Škrabalová; MgA. Daniela Jakubů; Mgr. art. Jan Vojtěchovský, Ph.D. a studenti bakalářských a magisterských studijních programů
Odborná spolupráce: Ing. Karol Bayer; Ing. Petra Lesniaková, Ph.D.; Ing. Petr Kozlovcev, Ph.D.; Ing. Jan Válek, Ph.D.; Mgr. Zdeňka Míchalová, Ph.D.; Mgr. Vladislava Říhová, PhD.; Ing. arch. Eliška Seifertová Racková, Ph.D.; Mgr. Pavel Waisser, Ph.D.
Projektové a grafické práce: ARCHMENU s.r.o.; Ing. arch. Matěj Barla; Bc. Silvia Havlíková
Fotogrametrie: Ing. Jiří Vidman
V roce 2024 proběhlo restaurování cca 300 m2 autentických omítek sgrafit fasády II. nádvoří. Památku výjimečného významu i v mezinárodním kontextu tvoří ikonograficky i umělecky významné obrazy převedené z dobových grafik a kreseb, včetně předlohy následující nástěnnou malbu Rafaelovy bitvy u Milvijského mostu ve Vatikánských pokojích v Římě. Cesta této předlohy je doložena uměleckohistorkým průzkumem.
Průzkum prokázal vysokou míru autenticity, a to i přes řadu restaurátorských zásahů v minulosti. Díky opakovaným restaurátorským zásahům bylo zaneseno do struktury omítek mnoho druhotných konzervantů, které kromě rozsáhlých dutin způsobily velmi specifické podmínky pro následný restaurátorský zásah. Náročnost zásahu se prohlubovala extrémně krátkou dobou, určenou investorem. Na tyto podmínky bylo nutné nakonfigurovat specifické postupy, které by umožnily striktně zachovat všechny principy vysoce kvalitního restaurování a zachovat výtvarnou kvalitu díla i jeho materiálovou strukturu. Zvláště komplikovaný byl zásah v oblasti původní renesanční lunetové římsy, kde se nacházela sgrafita s loveckými motivy z první třetiny 17. století, tvořená již v době svého vzniku nekvalitní omítkou.
První krok představovalo oslabení posledního restaurátorského zásahu, z části překrývajícího autentické jemné i hrubší šrafy. Pročištění šraf pomocí zubařské páry a jemných nástrojů napomohlo návratu plastického působení sgrafit, aniž by byla narušena požadovaná koncepce ponechání předchozích zásahů. Každé úpravě obrazu předcházela kresebná studie grafických předloh, které předchozí restaurátoři neměli k dispozici. Příprava zahrnovala též analýzu odchylek mezi grafickou předlohou a provedením samotnými sgrafitáři. Velký problém představovalo čištění celé škály skvrn vzniklých korozními produkty mědi a železa a louhováním organických látek z předchozích zásahů. Konzervace omítek v krátkém čase představovala nejnáročnější část zásahu. Pro velké dutiny i nespočetné množství malých puchýřů byla využita a zdokonalena metoda injektáže s přitahováním dutin zpět ke zdivu, vyvinutá autory restaurování již dříve. Poprvé se podařilo tzv. stretch press systém aplikovat i na systémovém lešení. Po předchozích testech se též podařilo plošně aplikovat kombinaci organokřemičitanů a vápenné nanosuspenze v modulovém systému, dle lokální míry poškození. Použití organokřemičitanů (KSE 100–300) wet to wet s následnou aplikací vápenné nanosuspenze v ověřeném časovém rozestupu umožnilo významně zkrátit časový úsek pro následné práce (eliminace zbytkové hydrofobity), aniž by došlo k ústupkům, které přinášel vymezený čas pro zásah.
Chybějící místa se doplňovala nápodobivě. Původní technika sgrafita je na Litomyšlských fasádách v rámci kontextu střední Evropy velmi specifická. Představuje ji poměrně silná omítka (intonaco) velmi bohatá na vápno, s plnivem z lokálních písků. Stínování, respektive tvorba iluzivního reliéfu, je provedeno celou škálou hustých šraf od velmi jemných až po velmi hluboké vrypy na hranici nízkého reliéfu. Linie i vrypy mají specifický tvar, který nelze vytvořit dnes používanými nástroji. Pro napodobení reliéfního i jemného rytí byly speciálně pro fasádu II. nádvoří vykovány rycí jehly a zaoblené lžičkovité špachtle, které přesně odpovídaly nalezeným trasologickým stopám. Rytí doplňků předcházely opět kresebné studie na transparentní fólie, následně přenášené na povrch tmelů.
Velký problém představovala retuš a scelení jednotlivých částí. Degradace povrchu velmi závisela na poloze obrazu na fasádě, a tedy jeho vystavení povětrnosti (vodě a slunci). Nerovnoměrné poškození způsobilo též rozdílný výtvarný výraz v jednotlivých polích. Pro postupné a citlivé scelování se osvědčila nejlépe retuš způsobem evokace nátěru na reliéfní povrch. Pro složení vápenného bianca (bílého nátěru na povrchu sgrafit) se osvědčil modifikovaný́ vápenný́ nátěr ze směsi vzdušného a přírodně hydraulického vápna s příměsí anorganických pigmentů (nano Zn-běloba a siena pálená).
