______________________________________________________________________________________________________
- Realizace: 2013-2020
- Umístění: Suchardova vila v Praze, Nová Paka
- Datace: přelom 19. -20. století
- Materiál: Sádorové odlitky
- Realizovali studenti: Pavel Mrověc, Roman Kolář, Petra Zítková, Václav Douša, Aneta Kokstejnová, Zuzana Auská, Jiří Škarvada, Klára Teturová, Kateřina Šibravová, Radka Zůfalá, Peter Majoroš, Viktor Gallistl, Marek Laška, Stella Burkhard, Adéla Machová, Karolína Ludvová, Vít Šaffer, Jakub Balcar, Marek Knot, Rudolf Trucla, Veronika Mašíková, Blanka Veselá
- Pedagogické vedení: doc. Jakub Ďoubal Ph.D., MgA. Petr Rejman, MgA. Petra Zítková
- Chemicko-technologický průzkum: Ing. Renata Tišlová, Ph.D., Ing. Petra Lesniaková, Ph.D
______________________________________________________________________________________________________
V roce 2012 navázal student Pavel Mrověc kontakt s Muzeem a Nadací Stanislava Suchardy a v rámci své bakalářské práce v roce 2013 zrestauroval první díla z pozůstalosti Stanislava Suchardy. Fakulta restaurování a Ústavu dějin umění AV ČR navázaly s Nadací bližší spolupráci při projektu NAKI „Stopy tvorby - Dědictví velkých sochařů první poloviny 20. století. Restaurování a péče o sochařské památky ze sádry“. Od roku 2016 tak měli naši studenti možnost se intenzivně zabývat restaurováním zejména sádrových děl z pozůstalosti významného sochaře přelomu 19. a 20. století a pomoci zachránit tento unikátní soubor sochařských skic a návrhů.
Sádrová díla pocházejí z jeho vily v Praze, kde se do té doby nacházela v nevhodných podmínkách a v mnoha případech utrpěla velmi závažná poškození. V rámci projektu bylo vytipováno několik děl, která by bez stabilizování podlehla postupnému zániku. Z hlediska restaurování představovalo poškození děl velmi složitou problematiku. Vzhledem k prostředí, ve kterém se díla vyskytovala, došlo k rozsáhlým narušením sádrových odlitků způsobeným špatnou manipulací, různými znečišťujícími vlivy a zejména vodou. Nejčastěji byla díla znečištěna prachem, sazemi, stavební sutí i protipožárním nástřikem. Do toho znečištění se promítal ještě destruktivní faktor působení vody, který narušil povrchové úpravy a strukturu sádrového materiálu, a s kterým také souvisí koroze přítomných armatur. Materiál odlitků není také dostatečně odolný, aby odolal různým tlakům a nárazům a proto často dochází k jeho rozlomení i ztrátě ulomené části. Poškození děl zahrnovala v mnoha případech kombinaci všech těchto typů, což vyžadovalo důkladné vyhodnocení průzkumu a zkoušek technologií pro zvolení koncepce a vhodného postupu restaurování.
V restaurátorském zásahu téměř vždy probíhalo čištění sádrových odlitků. Metodu čištění bylo nezbytné vybrat na základě studia povrchu, neboť efektivita čištění nezávisí pouze na míře znečištění, ale i na typu povrchu odlitku a následných zkoušek čištění. U narušeného povrchu tak suché metody jako plastické nebo pryžové gumy nemají dostatečnou účinnost a je potřeba zvolit některou z metod mokrých jako obklady nebo gely. Velmi šetrnou technologií je čištění laserem, kdy je možné velmi citlivě redukovat i ulpělejší nečistoty. Často bylo řešeno i lepení oddělených fragmentů. Pokud se jednalo o více kusů, byl zásah problematický z hlediska jejich přesného sestavení, zejména v případě, kdy se nedochovaly všechny jeho části, nebo byly fragmenty např. vlivem vlhkosti pokrouceny. V rámci koncepce byla doplňována chybějící místa, která měla zásadní vliv na stabilitu díla, na sestavení všech fragmentů a obnovení prvků pro celkové vnímání díla za předpokladu doplňování chybějících hmot na základě dochovaných podkladů. Doplňování tak probíhalo v některých případech nanášením tmelící hmoty, jednalo se zejména o modifikovanou sádru. U větších částí již byla volena metoda odlitku, kdy byl díl nejprve vymodelován, poté odformován a odlit a nakonec přilepen. Nové doplňky bylo vždy nutné zapojit do celku díla, aby nerušily jeho vnímání, ale byly vždy při bližším zkoumání rozlišitelné od originálu, proto byla retuš prováděna čárkovou nebo tečkovou retuší, postupným vrstvením barev. Nejčastěji bylo užito akvarelových barev, případně v kombinaci s barvami olejopryskyřičnými.
Společným výstupem projektu, v jehož průběhu byla zpracovávána umělcova unikátní pozůstalost, byla výstava Stanislav Sucharda 1866–1916: Tvůrčí proces v Národní galerii konaná ve dnech 15. 11. 2019 - 5. 4. 2020. Expozice nabídla několik desítek fakultou zrestaurovaných sádrových modelů, dále kresebné studie i bohatou fotografickou dokumentaci, umožňující komplexní vhled do vlastního tvůrčího procesu sochaře.
