Restaurování nástěnných maleb v tzv. Malé hodovní síni (Soudnici) na zámku v Jindřichově Hradci
Realizace: Patricia Holíková, Vít Svoboda (studenti 4. ročníku bakalářského studijního programu)
Pedagogické vedení: Mgr. art. Jan Vojtěchovský, Ph.D.
Spolupráce: Ing. Petra Lesniaková, Ph.D. (KCHT FR UPCE), Mgr. et Mgr. Jan Dienstbier, Ph.D. (ÚDU AVČR)
V roce 2019 uskutečnili studenti 4. ročníku jako svou bakalářskou práci modelové restaurování části nástěnné malby na jihovýchodní stěně místnosti, jež bývala od konce 19. stol. označována jako „Soudnice“, tedy místnost, kde docházelo k soudu. K tomu zavdala podnět hlavní scéna maleb s motivem Zemského soudu, jenž byl doplněn alegorií ze zvířecího světa – výjevem ptačího sněmu. Podle posledního bádání historika umění Jana Dienstbiera se ale spíše zdá, že místnost nechal upravit a vyzdobit na přelomu 15. a 16. stol. tehdejší vlastník objektu, Jindřich IV. z Hradce, jako malou hodovní síň, kde přijímal jen velmi významné hosty. Ti se řadili, stejně jako on, mez vyšší vrstvu šlechty, tzv. Pány. Právě výjev zachycující scénu zasedání Zemského soudu tuto teorii podporuje. Místnost nechal Jindřich IV. bohatě vyzdobit v současnosti neidentifikovaným, avšak velmi nadaným malířem, jehož tvorbu je nejspíše možné ztotožnit s jihoněmeckou oblastí. Ten zde vytvořil nástěnné malby s tématy, která odpovídala tzv. zeleným pokojům. Je možné tvrdit, že v tomto odvětví malby se jedná o jeden z nejkvalitnějších příkladů v českých zemích. Malba se do současnosti bohužel dochovala jen v torzálním stavu, a to především proto, že od 17. stol. sloužil prostor jako udírna.
Samotnému restaurování předcházel průzkum, který byl proveden v listopadu 2018 a měl napomoci shromáždění základních informací o malbě a jejím vývoji, stejně jako vytvoření návrhu na restaurování. V návrhu se bylo nutné soustředit zejména na výběr materiálů a postupů pro čištění malby od sazí usazených na povrchu maleb. Malba byla sice očištěna již na konci 19. stol., avšak očištění nebylo úplné, a navíc k němu byly použity kyseliny, které sice krátkodobě umožnily dobrou čitelnost dochovaných částí maleb, ale z dlouhodobého hlediska znamenaly prohlubující destrukci. K dochování maleb nepřispělo ani dlouhodobé zatékání do místnosti, které trvalo po mnoho desetiletí, a to až do 80. let 20. stol. Komplikace při volbě vhodných postupů nespočívala jenom ve znečištění sazemi, které prostoupily i do celé hmoty barevné vrstvy a částečně i omítek, ale i v přítomnosti restaurátorských fixáží ze 70. a 80. let 20. stol., které tyto saze učinily složitě odstranitelnými.
Ve finále se podařilo najít metodu, která zakalenou fixáž s částí nečistot odstranila, takže došlo ke zčitelnění malby. Dále byla provedena konsolidace omítek vápennými nanosuspenzemi, konsolidace barevné vrstvy akrylátovou disperzí (vzhledem k jejímu předchozímu použití), tmelení vápenným tmelem a neutrální až lokální akvarelová retuš. Retuš byla záměrně provedena spíše úsporně, aby byla ponechána možnost dalšího scelení při restaurování celé stěny, popřípadě celé místnosti.
