Odstraňte Snoopyho – Miroslav Machotka a Tomáš Lahoda

Od svého debutu 4. října 1950 se Snoopy, antropomorfní bígl od Charlese M. Schulze, stal jednou z nejznámějších ikonických postav v komiksu, filmech a televizních seriálech Peanuts. Výraz „Odstraňte Snoopyho“ pochází od amerického sochaře Johna Chamberleina, který touto metaforou označoval umělcovu povinnost odstranit rozpoznatelné prvky nebo stopy možných asociací, které se v obraze vyskytnou, ve prospěch čisté formy. Veškeré figurativní prvky jsou potlačeny ve prospěch abstrakce. Obrazy tak nepoukazují ke konkrétně rozpoznatelným místům, předobrazům, a osvobozují se od referenciality.

Frederic Jameson uvádí ve své polemické analýze „Postmodernism, or the Cultural Logic of Late Capitalism“ (1991) tři hlavní typologie, které považuje za symptomatické pro post-moderní uměleckou produkci: za prvé „…se objevuje nový druh plošnosti, nebo také ne-hloubky, nový druh povrchnosti v nejdoslovnějším slova smyslu“, dále „role fotografie a fotografického negativu v současném umění“ a nakonec „ubývání afektu“ v současné kultuře. Tento nový, fascinující estetický styl se vynořil „…jako propracovaný symptom mizení naší historicity, naší možnosti prožít historii aktivním způsobem.“ 

Motivy vystavených velkoformátových obrazů Tomáše Lahody a černobílých fotografií Miroslava Machotky sdílí podobné vidění a je možné je vnímat v souvislosti s výše nastíněným kontextem. Vycházejí z reálné skutečnosti, jejich výsek z nich však dělají těžko rozpoznatelné motivy na pomezí abstrakce. Vyznačují se dvojznačností nereprezentativního a figurativního, simulákrálního a reálného. Stín jako by v nich tvořil rozdíl mezi abstrakcí a figurací, protože je částečně, ale ne zcela, oproštěn od svého referenčního východiska z reálného světa. Paradox stínu, který je současně existencí a ničím, pozitivem a negativem, prázdnem a plností.

V roce 1893 popsal William Henry Fox Talbot svůj vynález fotografického negativu jako „umění fixovat stíny“. Stín je – kromě své pomíjivosti – zvláště významný pro svou schopnost reprezentovat „princip reality“. (Stoichita). Je to právě stín, který potvrzuje podstatu materiální entity: tato věc vrhá stín, proto je skutečná a je přítomná. 

Tvary, plochy a demarkační linie jsou ve vystavených dílech povýšeny nad jejich výchozí banalitu z reality, jsou ne-reprezentativní, a současně provokativně, svůdně referují ke konkrétním, reálným věcem. Struktury a prostor se specifickým výřezem a posunem černobílého zobrazení ve fotografiích stávají plošnými, velkoformátové obrazy se pak svou stylizací a barevnou redukcí ještě více vzdalují svým předobrazům: „…jejich motivy jsou vlastně nerozpoznatelné, ale zůstávají nabité významem, obsahem, smyslem.“(Warhol).  Stíny jako nehmotné ne-formy současně fungují jako indexy konkrétní reality, abstraktní a pomíjivé samy o sobě, ale spojené s něčím konkrétním a fyzickým mimo obraz.

Srovnání stínu s fotografií je zásadní – fotografie má podobnou funkci jako index: podle Barthese fotografie vypovídá o tom, že „ta věc tam byla“. „To, co vidím, tu bylo“. Barthes staví fotografii v protikladu k malbě, která jej nikdy, nehledě na to jak „opravdově“ (skutečně) vypadá, nemůže přimět uvěřit tomu, že jeho referent skutečně existoval. Fotografie poskytuje „jistotu, že taková věc existovala, nedává odpovědˇ na přesnost, ale podává zprávu o realitě.“

Tomáš Lahoda