Jiří Kmošek je vyučený umělecký kovář. Zároveň ho přitahují dávné civilizace. Taky proto řeší třeba to, jaké slitiny mědi dřív používali Egypťané a z jakých nalezišť pocházela měď někdejších metalurgů.

„Hledáme otázky, které v dnešní kultuře nejsou čitelné. Díváme se na archeologický materiál a zjišťujeme nejrůznější informace s použitím moderních metod. Chceme rekonstruovat témata těchto civilizací a na ně se nedá odpovědět standardními metodami,“ říká vědec z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.

Skládání střípků

Kmošek připouští, že nikdy nemůže zjistit všechno. „Sbíráme jenom útržky, pozůstatky činnosti. Přesto jsou pro nás důležité, abychom zrekonstruovali koloběh kovů. Navázal jsem spolupráci s Martinem Odlerem z Českého egyptologického ústavu. V týmu máme jaderné fyziky, geology. Zároveň spolupracujeme s egyptskými archeology a laboratořemi.“

K čemu zatím došli? „Daří se nám poměrně dobře zjišťovat, odkud pochází surovina používaná dřívějšími egyptskými metalurgy. Třeba se ukazuje, že některé artefakty cestovaly na velkou vzdálenost. Dokladuje to někdejší propojení civilizací.“

Pátrání po několika liniích

Momentálně podle Kmoška v Egyptě platí zákaz vývozu jakéhokoliv archeologického materiálu do zahraničí. „Toto opatření má pravděpodobně zabránit ochuzování egyptské společnosti. Dřív docházelo k poměrně intenzivnímu vývozu památek formou expedic, které pracovaly v terénu. Zkoumáme tedy evropské muzejní sbírky a zároveň pracujeme přímo v Egyptě.“

Omezující jsou taky administrativní nároky kladené na výzkum zahraničních expedic. „Obnáší to spoustu papírování. Do poslední chvíle nevíme, jestli pojedeme. Když transportujeme vybavení, potkáváme se s částečným nepochopením ze strany ochranných a bezpečnostních služeb. Stává se mi, že zůstanu na letišti a nechtějí mě pustit zpátky do Evropy.“

Talentovaný Jiří Kmošek nedávno získal prestižní stipendium Rakouské akademie věd. Po dobu tří let se tak může plně věnovat výzkumu a nemusí se starat o část finančních nákladů. Kromě těchto aktivit je činný taky ve Spolku archaických nadšenců. Ten se zabývá rekonstrukcí ohrožených lidových staveb na Svitavsku, kde dál pokračují práce na vybudování malého muzea v přírodě.

Rozhovor byl převzat z Český rozhlas Pardubice

Studium na sedmi fakultách nabízí pardubická univerzita. Studovat na ní lze celé spektrum oborů od technických přes filozofické až po umělecké. Pro příští akademický rok mohou zájemci podávat přihlášky minimálně do konce března.

Univerzita Pardubice se snaží přinášet studentům stále nové možnosti. Novinkou je třeba bakalářský obor Ekonomika regionálního sportu, magisterský program Udržitelný rozvoj v chemii a technologie a chystá se také zcela nový doktorský program Konzervační vědy.
Univerzita se už prezentovala na několika veletrzích a zájemcům o studium ukázala například nejnovější modely simulovaných pacientů Fakulty zdravotnických studií nebo virtuální realitu z Fakulty elektrotechniky a informatiky.

Fakulta zdravotnických studií přijímá přihlášky už jen týden

Do konce února mohou podat přihlášky uchazeči o studium na Fakultě zdravotnických studií, většina ostatních fakult je přijímá do 31. března, některé potom dokonce i později.
Zájemci o vysokoškolské vzdělání se mohou hlásit na filozofickou, ekonomicko-správní, chemicko-technologickou fakultu a také na fakultu elektrotechniky a informatiky. Nové studenty očekává také Fakulta restaurování, Dopravní fakulta Jana Pernera a Fakulta zdravotnických studií.
Právě o studium zdravotnických oborů v Pardubicích je velký zájem. Absolventi jsou ve zdravotnické praxi velmi žádaní a budoucí místo mohou získat už během studia. Mezi stále oblíbené obory patří Zdravotnický záchranář nebo Všeobecná sestra.
„Jsem studentem oboru Zdravotnický záchranář. Nabídka tohoto studia mě velmi lákala, zejména díky kombinaci medicíny a adrenalinu, který během výuky zažívám. Absolvujeme různé kurzy, například potápění, výcvik v horách, slaňujeme a učíme se sebeobraně,“ řekl student Jan Černohous.
Každý rok se do oboru Zdravotnický záchranář hlásí stovky uchazečů. Stejně jako na obor Všeobecná sestra, kterých v nemocnicích a zdravotnických zařízeních stále není dostatek.
„Zájem uchazečů o tyto dva obory převyšuje až čtyřnásobně kapacitní možnosti výuky na naší fakultě. Naše studijní obory patří každoročně k těm nejvyhledávanějším na Univerzitě Pardubice,“ řekl před časem za fakultu Josef Fusek.

Univerzita nabízí studentům celkem 137 oborů

Oblíbená je také celá řada oborů, například na filozofické fakultě či na fakultě ekonomicko-správní. Na to, jaká je při přijímacím řízení konkurence, se mohou zájemci o studium podívat na webové stránky univerzity. Tam podle oboru uvidí, jaká je v prezenční a kombinované formě procentuální úspěšnost uchazečů.
Univerzita v současné době nabízí vzdělání ve 137 studijních oborech v bakalářském, magisterském i doktorském stupni vzdělání. Studovat je možné v prezenční i kombinované formě.
Nerozhodnutí studenti mají ještě dostatek času, aby si vybrali obor, který by je mohl zajímat i z hlediska dalšího profesního uplatnění.
O budoucnost se nemusejí bát například absolventi dopravní fakulty. Díky zajímavým studijním oborům a pestré odborné činnosti nacházejí absolventi téměř stoprocentně okamžité uplatnění na trhu práce.
Absolventi pracují jako špičkoví experti pro výrobní, stavební, dopravní i obchodní a další společnosti. Také na této fakultě si zájemci mohou vybrat jak mezi studiem denním, tak kombinovaným.
„Studenti se učí komplexně – nejsou zavaleni pouze teorií, ale výuka probíhá rovněž v moderně vybavených laboratořích Výukového a výzkumného centra v dopravě, které bylo otevřeno v roce 2013,“ uvedla Lenka Machačová z pardubické univerzity.

Některé fakulty požadují potvrzení o zdravotní způsobilosti

Studenti se na Univerzitu Pardubice mohou přihlásit přes klasický formulář, který se zasílá poštou, nebo přes elektronickou přihlášku přímo na webu školy. Potom musejí uhradit administrativní poplatek a některé fakulty chtějí také zaslání potvrzení o zdravotní způsobilosti. Univerzita poté uchazeče vyzve k účasti na přijímacím řízení, součástí většiny z nich jsou přijímací zkoušky.
O přijetí či nepřijetí jsou uchazeči informováni poštou, ale sledovat přijímací řízení je možné taky online. Přijatí uchazeči potom musejí přijet do Pardubic na zápis.
V mnoha oborech se následně konají seznamovací nebo přípravné kurzy, kde se studenti mají možnost poznat, seznámí se s požadavky svých vyučujících a dozvědí se více o univerzitním studiu.
Prostředí se na univerzitě každým rokem zlepšuje. Rekonstrukcí prošly například některé koleje. Na všech pavilonech kolejí mají studenti bezplatné pevné připojení k univerzitní datové síti a internetu, od letošního jara navíc i bezplatné wi-fipřipojení.
Na každém pavilonu je nyní na čtyřicet vysílačů. Během posledních tří let se počet vysílačů pro bezdrátový wi-fipřístup ztrojnásobil, letos je umístěno v areálech univerzity celkem asi 400 vysílačů.

Další informace o studiu na univerzitě mohou uchazeči získat ještě na posledním dnu otevřených dveří na Dopravní fakultě Jana Pernera 7. března. 

Článek je převzatý z Mladá fronta DNES - Pardubický kraj

Které slitiny mědi Egypťané v minulosti využívali a z jakých nalezišť pocházela měď používaná metalurgy ve starověku? Odpovědi na tyto otázky hledá mladý vědec Jiří Kmošek z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice, který se zabývá analýzami historických artefaktů. Nově k tomu bude mít podmínky i díky tříletému prestižnímu stipendiu Rakouské akademie věd.
Ing. Jiří Kmošek pracuje na doktorskému výzkumnému projektu také na Institute of Science and Technology in Art při Vídeňské akademii výtvarného umění. Jeho přírodovědné analýzy historických artefaktů ze slitin mědi z nejrůznějších světových muzejních sbírek navazují na archeologické výzkumy v Egyptě. V rámci projektu analyzuje například artefakty z Umělecko-historického muzea ve Vídni, Britského muzea v Londýně nebo pařížského Louvru. Přímo v Egyptě spolupracuje s Českým egyptologickým ústavem, Káhirskou univerzitou a zahraničními archeologickými expedicemi.
„V současné době ale platí v Egyptě zákaz vývozu jakéhokoliv archeologického materiálu do zahraničí. Proto je nutné velkou část analýz uskutečnit přímo v Egyptě. Materiál se zpracovává přímo v terénu, například na starověkém pohřebišti v Gíze nebo Abusíru, nebo v archeometrických laboratořích Francouzského institutu orientální archeologie v Káhiře,“ říká Jiří Kmošek.
Ve své disertační práci se zaměřuje na ranou metalurgii mědi ve starověkém Egyptě a Nubii s využitím nejmodernějších analytických metod. Zkoumá metalurgický materiál z nejstarších období až po Novou říši (3. – 2. tisíciletí př. n. l.), geograficky v oblasti současného Egypta a severního Súdánu. Při studiu historických slitin mědi využívá doktorand nejmodernější metody - analýzy stabilních izotopů olova metodou MC-ICP-MS, analýzy koncentrací stopových prvků metodami neutronové aktivační analýzy nebo protony indukované rentgenové emise (PIXE). Jeho výsledky už publikovaly mezinárodní impaktované časopisy. https://www.upce.cz/cesti-vedci-jako-prvni-vysledovali-puvod-rudy-kovove-nadoby-ze-starovekeho-egypta
Prestižní stipendium Rakouské akademie věd (Doctoral Fellowship Programme of the Austrian Academy of Sciences) se uděluje vybraným studentům rakouských univerzit na základě zpracovaného vědeckého výzkumného projektu, který nezávisle posuzují dva různí mezinárodně uznávaní vědci v oboru.

Práce restaurátorů. O záchraně památek poničených válkou v iráckém Mosulu, konzervace pravěké studny, práce na obnově reliéfu z věže Juditina mostu. Moderuje Josef Kluge.

Moderuje Josef Kluge

Rozhovor je převzatý z Český rozhlas Plus.

Nejstarší studna na světě, kterou objevili archeologové u Ostrova na Chrudimsku pod budoucí dálnicí D35, nyní zdroj vody rozhodně nepřipomíná. Leží rozebraná na části v pěti plastových vanách a konzervuje se ve sklepení - poněkud nezvykle v cukru.

Obyčejný krystalový cukr posloužil restaurátorům k tomu, aby ošetřili 7000 let starou dubovou studnu. Krystalový je nejideálnější, protože neobsahuje žádné další příměsi. Do 700 litrů vody postupně nasypali 700 kilogramových balíčků cukru.
Dřevo je cukerným roztokem doslova napité. „Studna se nyní nachází ve fázi impregnace dřeva. Kusy jsme očistili a následně vložili do roztoku sacharózy,“ popisuje proděkan Fakulty restaurování Univerzity Pardubice Karol Bayer.
Tma, nízká teplota a vysoká vlhkost poskytují studni dokonalý komfort. Uchovat vodou nasycené kmeny totiž není jednoduché. Na rozdíl od běžného dřeva dubové části studny zcela vyschnout nesmí. Jakmile by se to stalo, jednotlivé části dřeva by se deformovaly a znehodnotily.
„Cílem konzervace je nejen zpevnit, ale i nahradit vodu, která byla ve dřevě. Jak bude dřevo vysychat, postará se o to právě cukr, a tak se podaří studnu uchovat,“ řekl Bayer.
Restaurátoři zpočátku poměrně dlouho zvažovali, jak studnu ošetřit a uchovat, aby ji pak ve Východočeském muzeu mohli začít ukazovat návštěvníkům. „Nikdy předtím jsme v cukru nekonzervovali, postup jsme konzultovali s odborníky Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, kde jsou specialisté na konzervaci dřeva. Tento postup je pro studnu nejvýhodnější a nejšetrnější. Navíc nejvíce garantuje původní vzhled studny,“ řekl Bayer.
Sedm tisíc let staré dřevo bylo na první pohled vcelku zachovalé, ale křehké. „Na svůj věk se zachovalo ve velmi dobrém stavu, ale dřevní hmota už je narušená, proto s ním musíme manipulovat velmi opatrně,“ řekl Bayer. Naši neolitičtí předkové zřejmě vycházeli z nějaké zkušenosti, protože dubové dřevo je tvrdé a odolné. „I proto se zřejmě studna dochovala v tomto stavu,“ řekl Bayer.

Použitá technologie odborníky překvapila

Pro restaurátory bylo zajímavé, jak zručně je dřevo opracované. Studnu tvoří rohové kůly, do nichž jsou vydlabané drážky osazené prkny. Dřeva ze studny jsou zajímavá i z hlediska technologie zpracování dřeva.
„Dosud byly představy, že když na naše území přicházeli první zemědělci, tak pracovali primitivními metodami. Ze studny poznáváme, že v té době před sedmi tisíci lety k nám přišli takřka s kompletním balíčkem celého tesařského umění,“ řekl Petr Juřina, ředitel společnosti Archaia, která společně s olomouckým archeologickým centrem na výzkumech pod plánovanou trasou nové dálnice D35 pracovala. „Na to, že je to doba před 7 tisíci lety, je to hodně dobře propracované a vydlabané,“ řekl student fakulty restaurování Marek Laška, který o studnu nyní pečuje.
Sleduje, aby dřevěné kusy byly zcela ponořené v cukerném roztoku nebo aby dovnitř nevnikly mikroorganismy, které by narušily proces konzervování.
Části studny zůstanou v cukerném sirupu ponořené do listopadu. Pak je restaurátoři vyjmou a další měsíce budou dubová prkna zvolna vysychat. Žádné lakování nebo natírání ochranným filmem už studnu nečeká.
Poté si ji budou moci prohlédnout návštěvníci Východočeského muzea v Pardubicích, kde bude vzácná studna uložena.

Článek je převzatý z Mladá fronta DNES - Pardubický kraj

Den otevřených dveří na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice

V pátek 10. ledna 2020 uspořádala Fakulta restaurování Univerzity Pardubice se sídlem v Litomyšli Den otevřených dveří. Zástupci fakulty, jednotlivých ateliérů a kateder připravili v době od 10:00 do 15:00 pro zájemce o studium i širokou veřejnost prezentaci svých pracovišť. Návštěvníci při příchodu obdrželi plánek s vyznačením umístění ateliérů a kateder, leták s informacemi o přijímacích zkouškách a další materiály, poté se vydali na prohlídku učeben, laboratoří a ateliérů hlavní budovy i Piaristické koleje. Vedoucí ateliérů a jejich asistenti byli uchazečům k dispozici při konzultacích nad domácími pracemi, pracovníci kateder informovali případné zájemce o studium o obsahu přijímacího testu a doporučené literatuře vhodné k přípravě na přijímací zkoušky. Fakultu během dne navštívilo na 55 zájemců o studium většinou v doprovodu svých rodičů nebo partnerů. „Těší nás a mile překvapuje letošní návštěvnost i zájem, který uchazeči o studium projevovali. Tři desítky jich byly z gymnázií, což je asi nejvyšší počet za dobu, po kterou tyto údaje evidujeme. Potvrzuje se též, že jsme fakultou s celorepublikovým dosahem a významným přesahem do zahraničí. Uchazeči k nám přicestovali ze všech koutů České republiky, od Plzně a Písku až po Ostravu a Uherské Hradiště. Návštěvníky jsme tradičně měli i ze Slovenska a Ruska“, dodává Tomáš Kupka, proděkan pro studium a pedagogickou činnost.

Kromě lednového Dne otevřených dveří nabízí fakulta uchazečům Letní školu, červencový zdokonalovací týdenní, příp. dvoutýdenní kurz výtvarných technik. Tento kurz povedou akademičtí pracovníci Ateliéru výtvarné přípravy a přihláška bude v průběhu března zveřejněna na webu fakulty.

Pro přijaté, ale ještě nezapsané studenty pak fakulta nově pořádá i úvodní orientační kurz, na němž se noví studenti bakalářského studijního programu v týdnu před začátkem výuky seznámí se zázemím a pracovišti fakulty, s Litomyšlí a okolím, a s významnými restaurátorskými zakázkami fakulty. Důležitou částí programu bude i další zdokonalení ve vybraných výtvarných technikách, aby byl samotný začátek studia pro studenty méně náročný a adaptace na studijní režim rychlejší.

Bližší informace:

PhDr. Tomáš Kupka, Ph.D.

proděkan pro studium a pedagogickou činnost

Fakulta restaurování Univerzity Pardubice

E-mail: tomas.kupka@upce.cz 

Na českých vysokých školách studuje mnohem víc mladých lidí než před 30 lety. Země potřebuje dohnat vyspělé státy v počtu vysokoškolsky vzdělaných, neohrožuje to ale hodnotu titulů?

Vít POHANKA, moderátor
Na českých vysokých školách studuje několikanásobně víc mladých lidí než před 30 lety. Země potřebuje dohnat vyspělé státy v počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí, protože zatím zaostává za průměrem Evropské unie. Neohrožuje ale takové rychlé dohánění kvalitu studia a hodnotu vysokoškolských titulů? Natáčel jsem o tom na univerzitách v Pardubicích a v Olomouci a také na ministerstvu školství v Praze. Příjemný poslech pořadu Zaostřeno Českého rozhlasu Plus vám přeje Vít Pohanka.

Vít POHANKA, moderátor
Po chodbách Univerzity Pardubice procházejí desítky, možná spíš stovky studentů. Celkem jich tady získává vzdělání skoro 8 000, nejvíc v bakalářském studiu, přes 2 000 v magisterském a doktorandské studiu. Tak třeba Kristýna je ze Zábřehu na Moravě a v Pardubicích studuje ekonomiku a řízení podniků.

Kristýna, studentka Univerzity Pardubice
Nikdo z rodiny na vysoké škole nikdy nebyl a chtěla bych docílit toho, aby aspoň někdo z rodiny tohle dokázal. Myslím si, že i z ohledu vlastně zastoupení do nějaké firmy, tak pro lepší postavení, si myslím, že to je důležitý.

Vít POHANKA, moderátor
Dneska máte na výběr z mnoha vysokých škol v mnoha městech. Studujete v Pardubicích. Nebojíte se tak trošku, že třeba ten titul z Pardubic nebude braný úplně stejně, jako by byl třeba titul z Brna nebo z Prahy?

Kristýna, studentka Univerzity Pardubice
To si nemyslím. Já si myslím, že každá škola má různý typy vyučování, ale myslím si, že ten titul bude mít stejnou hodnotu jako na každékoliv škole, jak v Brně, tak v Praze.

Vít POHANKA, moderátor
Univerzita tady v Pardubicích vznikla v dnešní podobě v roce 1994. Předtím tady byla Vysoká škola chemicko-technologická. Tu ale ve srovnání s dnešními stavy navštěvoval jenom zlomek studentů a učil je zlomek vysokoškolských pedagogů. Má taková relativně mladá univerzita personální kapacitu zvládnout tak prudký rozvoj a udržet přitom kvalitu? Zeptal jsem se současného rektora a tím je profesor Jiří Málek.

Jiří MÁLEK, rektor Univerzity Pardubice
Zas tak úplně mladá není, protože máme kořeny, které sahají 70 let hluboko. Příští rok si budeme připomínat v podstatě 70 let od začátku vysokého školství v Pardubicích, které je spojeno s poválečným obdobím. Čili kořeny jsou. Je tady tradice. Sedm desítek let je poměrně dlouhá doba, za kterou jsou schopni se etablovat velmi kvalitní učitelé s kontakty na přední světová pracoviště, což je hrozně důležité. A na tomto základě se samozřejmě univerzita rozšiřovala o další obory. Takže my dneska máme poměrně pestrou škálu oborů, které nabízíme našim studentům, z nejrůznějších oblastí, od ekonomických věd až po restaurování památek a uměleckých děl.

Vít POHANKA, moderátor
Získání titulu, ať už bakalářského nebo magisterského, není sice jedinou motivací, ale samozřejmě se hodí. Tak to aspoň vidí Věra, studentka z Lanškrouna.

Věra, studentka Univerzity Pardubice
Chci získat vědomosti. Chci to mít i kvůli tomu, aby se mi i lépe hledala práce po škole nebo takhle, že je to takový lepší. Není...ten titul není takovej, že máte titul, dostanete práci, ale zase s tím se lépe práce hledá.

Vít POHANKA, moderátor
I když je to třeba titul z regionálních univerzit?

Věra, studentka Univerzity Pardubice
Ano, myslím si, že jo.

Vít POHANKA, moderátor
Rektor pardubické univerzity Jiří Málek přitom považuje několikanásobný nárůst počtu studentů za jednoznačně pozitivní trend.

Jiří MÁLEK, rektor Univerzity Pardubice
Já si myslím, že to je dobře, protože tím pádem se otevírá cesta na vysokou školu i pro lidí, kteří jsou takzvaná první generace studentů v rodinách, kde není zkušenost se studiem na vysokých školách. Já si myslím, že je strašně důležité, že se nejedná jenom o klasické vzdělávání, to znamená sdělování vědomostí prostřednictvím katedry a učitele, ale tím, že se snažíme zapojovat studenty už od prvních vlastně forem studia do tvůrčí práce, to si myslím, že je docela klíčová věc. A na to se u nás hodně soustředíme. Dále pochopitelně předpokládáme, že občas nějaký student může mít nějaký problém se studiem, problém s psychologický, problém velké zátěže studia, na který třeba není zvyklý. Tady máme akademickou poradnu, která se stará o tyhle ty studenty a je schopná jim poskytnout kvalifikované rady.

Poslechněte si celou reportáž

Článek byl převzat z Český rozhlas Plus
 

Ing. Marie Bednaříková, CSc., Fakulta chemicko-technologická

V listopadu 1989 jsem měla dva roky po skončení vysokoškolských studií, po nichž jsem absolvovala dvouletý studijní pobyt na katedře. Ten se poté změnil na interní vědeckou aspiranturu, kterou jsem začala v září 1989. Všechna bezstarostná léta přípravy na život jsem prožila v totalitním režimu, s tím, že budoucnost je více méně nalinkovaná a možnosti cestovat do zahraničí velmi omezené. Když přišel můj přítel s tím, že je sametová revoluce, že jdeme cinkat klíči k divadlu a že bude nyní všechno jinak, dodnes si pamatuji ten šok a směsici pocitů z toho okamžiku. Na jedné straně strach – sice jsem věřila, že by mě nezval nikam, kde by mi mohlo být ublíženo, ale když jsme stáli před divadlem (myslím, že poletovaly tehdy i nějaké sněhové vločky), stále jsem se rozhlížela, odkud na nás někdo zaútočí, že to není možné, aby nám to jen tak prošlo… Na druhé straně to byl pocit radosti a naděje, že bude šance poznat nové lidi a nové země, že snad doženu to, co dnešní studenti prožívají již během studií na středních i vysokých školách, ty možnosti a svobodu. Ale také v tom byl pocit nejistoty, jestli tu zodpovědnost za svá rozhodnutí a svůj život dokáži usměrnit do přijatelných mantinelů. Velmi silný byl i pocit úlevy, protože jsem za sebou měla první přednášku z marxismu-leninismu v rámci aspirantury, kdy jsem záhy pochopila, že zkouška z tohoto předmětu bude nejdůležitější a nejobávanější. Sametovou revolucí tento problém padl a zůstaly jen odborné předměty a jazyky.

Dnes si někdy říkám, že studenti ani nemohou docenit důležitost této události. Je to už 30 let, takže všichni se narodili a vyrostli v úplně jiných podmínkách než moje generace. To, co pro mě bylo utopií, je pro ně samozřejmostí. Znám mnoho z nich, kteří dokáží využít všechny možnosti, které se jim naskýtají, a těm moc fandím. A znám bohužel i takové, kterým život utíká mezi prsty… Za ta léta se život velmi změnil, v mnoha ohledech se potýkáme s věcmi, o které bychom snad ani nestáli. Přesto si v tento den vždy vzpomenu na tu atmosféru u divadla, na lidi, kteří tam byli se mnou (a už třeba ani nejsou mezi námi) a jsem šťastná za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo…

prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc., Fakulta filozofická

Listopad 89 považuji za jeden z nejdůležitějších událostí ve svém životě, v tom profesním asi nejdůležitější. Bez něj bych skončila jako otrávená a vyhořelá okresní archivářka… Na 90. léta vzpomínám ráda: mohla jsem začít učit na univerzitě studenty, kteří se aktivně Listopadu účastnili, byla jsem ráda, že jsem Češka. Snad jsem chvíli pociťovala i národní hrdost. Pak už to bylo horší a dnes se občas ptám, co vlastně dobrá polovina českého národa chce? Zjevně nikoli svobodu, pravdu a demokracii. Možná by raději ruský nebo snad čínský model?

prof. Ing. Miloš Sedlák, DrSc., Fakulta chemicko-technologická

Akademický rok 1989/90 byl pro mě posledním rokem vědecké aspirantury (obdoba Ph.D. studia) na Katedře organické chemie VŠCHT v Pardubicích, kdy jsem dokončoval svou disertační práci pod neoficiálním vedením tehdy doc. Ing. Vojeslava Štěrby, CSc. (politicky nespolehlivý, ale „trpěný“ na katedře pro svou odbornost a schopnost publikovat v renomovaných mezinárodních odborných časopisech, později jmenován profesorem). Kromě odborných diskusí jsem s panem docentem často diskutoval a sdílel jeho politické názory, které nebyly v souladu s tehdejší oficiální linií všemocné KSČ. Komunistický režim se postupně hroutil v okolních zemích, takže jsme očekávali, kdy to proběhne u nás. Nebylo však jasné, jak to proběhne a jak to dopadne, zda v prvních dnech studentské stávky nedojde k obsazení vysokých škol ozbrojenými lidovými milicemi s následnou represí. Vzpomínám na naše studenty zejména na Ing. George Popova („Popič“) a na Ing. Víta Sochu („Mohila“), kteří patřili k hlavním organizátorům studentské stávky. Jedinečná atmosféra vládla v posluchárnách H1 a H2, kde probíhaly bouřlivé diskuse s externě vyslanými dogmatiky režimu (občas některé nyní zahlédnu v luxusních vozech). Pamětníci si určitě vzpomenou na originální filosofický projev doc. Dolejše (z Katedry chemického inženýrství) který předpověděl nevyhnutelný konec tehdejšího systému. Listopad 89 pro mě znamenal a znamená zásadní životní přelom, zejména možnost působit jako akademický pracovník, vést studenty a vykonávat svobodnou tvůrčí činnost. Mohl bych dále jmenovat řadu dalších možností, které nebyly za minulého režimu vůbec samozřejmé.

prof. Ing. Miroslav Ludwig, CSc., Fakulta chemicko-technologická, prorektor pro vnitřní záležitosti Univerzity Pardubice

Listopad 1989 má pro mě význam opravdu zásadní a přelomový. Myslím, že je to ze společenského hlediska vůbec to nejdůležitější období, které jsem prožil. Byla to doba plná událostí, jejichž důsledky jsme tehdy nedokázali plně odhadnout. S odstupem času vypadá vše možná jednodušeji, než tomu bylo ve skutečnosti. Byl to proces postupného probouzení občanské společnosti, spojený s mnoha riziky, která naštěstí nebyla naplněna. Listopad 1989 jsem prožil na naší vysoké škole, tehdejší VŠCHT Pardubice. Byl jsem odborným asistentem na katedře organické chemie. Zúčastnil jsem se mnoha akcí, které tehdy probíhaly. Byla to různá shromáždění a besedy s pražskými herci nebo studenty z ostatních univerzit, pochodu od školy k Východočeskému divadlu, či například setkání se zástupci jiných vysokých škol na VŠCHT v Praze. Můj obdiv patřil a patří těm studentům, kteří v oné nejisté době studentské stávky zásadním způsobem ovlivňovali život v Pardubicích a okolí. Aktivně vyjížděli do závodů, na vesnice, na střední školy a informovali, přesvědčovali, besedovali, odpovídali na otázky, malovali a vyvěšovali plakáty. Od té doby uběhlo třicet let a mnoho věcí se změnilo. Jistě není vše ideální, ale žijeme ve svobodné bezpečné zemi s nadprůměrnou životní úrovní. Toho bychom si měli vážit a nezapomenout, že to není automatické. Svobodu, kterou jsme v roce 1989 získali, musíme neustále bránit a pečovat o ni tak, abychom o ni opět nepřišli.

Mgr. Iva Prochásková, Knihovna Univerzity Pardubice

17. listopad 1989 je pro mě největší svátek. Znamená zásadní přelom v mém životě, který mi otevřel možnost žít svobodně a prožít naplněný život, jak profesně, tak osobně. Po třiceti letech jsou vzpomínky už trochu rozmazané, ale ten intenzivní pocit štěstí, který jsem tehdy prožívala, si pamatuji moc dobře. Už v pátek 17. 11. večer jsem z Hlasu Ameriky věděla, co se děje na Národní třídě, a o víkendu jsme hltali všechny zprávy. V pondělí ráno jsem s velkým napětím šla do práce, do knihovny na tehdejší VŠCHT, rozhodnutá se okamžitě zapojit. A následující týdny byly opravdu hektické, pomáhali jsme v knihovně s množením materiálů pro studenty i buňku Občanského fóra na VŠCHT, každý podvečer jsem chodila před Východočeské divadlo na demonstraci, první týden s obavami, protože jsem v té době měla dvě malé děti. Báli jsme se, že pořádkové síly – tehdejší Veřejná bezpečnost – dostanou rozkaz proti demonstrantům zasáhnout. V sobotu 25. 11. jsme se s manželem vydali do Prahy na Letnou, a to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Sdílená radost statisíců lidí, kteří se dočkali!

Letos 16. listopadu se chystám na Letnou znovu. Svoboda a demokracie tu nejsou jednou provždy, musíme o ně stále pečovat a bránit snahám o jejich omezování. Ze současné politické situace jsem nešťastná, ale věřím, že generace těch, kteří ve svobodné demokratické společnosti vyrostli, si ji ubrání.

doc. Ing. Jitka Komárková, Ph.D., Fakulta ekonomicko-správní

Listopad 89 jsem prožila jako studentka na vysoké škole v Pardubicích. Na začátku byla nejistota a váhání, ale postupně se stále více studentů zapojovalo do stávky a šíření informací po městě, v okolí a nakonec i na Slovensku. Hodně pomáhala podpora obyčejných lidí, třeba paní Válkové z telefonní ústředny. S Martinem Šárou a dalšími spolužáky jsme se střídali na vrátnici na dnešním nám. Legií, kde jsme kontrolovali vstup do školy a poskytovali prvotní informace osobně i po telefonu. Množily a vylepovaly se letáky, začaly vycházet Studentské listy, neustále se něco dělo. Nadšení lidí bylo neskutečné, bylo úžasné být součástí tohoto dění. Naše poslední náročná akce proběhla v době Vánoc – organizovali jsme humanitární pomoc Rumunsku, kde koncem prosince začala také revoluce, ovšem krvavá.

Listopad 89 nám přinesl mnoho. Z našeho studia zmizely politické předměty, najednou jsme nemuseli dělat zkoušky z politické ekonomie, marxismu-leninismu a podobných předmětů. Místo nich jsme se mohli začít učit další cizí jazyky, nejen povinnou ruštinu. Přijížděli rodilí mluvčí, nadšeně nás učili angličtinu a zároveň seznamovali se svými kulturami. Soudruzi nás přestali nutit vstupovat do strany a naznačovat možný dopad na naši budoucnost, pokud se nerozhodneme „správně“. Přišel internet a svoboda cestování. A přišla věc nejdůležitější – mohli jsme svobodně rozhodovat o své budoucnosti. Můj spolužák pár let po revoluci objevil novou technologii, přicházející (opět díky listopadu 89) na tehdejší okresní úřady – geografické informační systémy. Tento moment rozhodl o mé budoucnosti. Nebýt Listopadu 89 nebyla bych tím, kým jsem dnes, a nedělala bych svou práci.

doc. PhDr. Tomáš Jiránek, Ph.D., Fakulta filozofická

Listopad 1989 pro mě znamenal konec komunistického režimu, v závěru sice už poněkud směšného, ale dosud nebezpečného. 

Listopad 1989 pro mě znamenal příchod nových nadějí, které se z velké části naplnily. To si přes veškeré výhrady myslím stále. Kdo čekal, že nastane ideální doba, byl naivní, protože ideály neexistují. V každém režimu a v každé zemi se najdou lidé, kterým jde jen o vlastní prospěch, podvádějí, kradou, nedodržují zákony, střídají členství v různých politických stranách podle toho, kde jim kyne větší naděje na postup vzhůru. Ale je třeba věřit, že takových je jen menšina. Změnily se hospodářské a sociální podmínky, s nimiž si řada lidí neví rady a vzpomíná na bývalé „sociální jistoty“, právo na práci (spíše pracovní povinnost, protože kdo nepracoval, mohl být obviněn z příživnictví), nízké ceny (v regulovaném hospodářství a podle toho, co se dalo sehnat – v tomto ohledu byla ovšem v ČSSR situace lepší než ve většině ostatních socialistických států; třeba v Sovětském svazu  ještě v 80. letech byly některé potraviny na příděl, například máslo). Nechápu proto, proč se ještě dnes někomu stýská po heslu „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, vídaném často na různých transparentech v bývalém Československu. Vtipálci si to ovšem upravili a říkali: „Se SSSR na věčné časy, ale ani o vteřinu déle.“ Víme, že k tomu měli řadu pádných důvodů. Trošku zabrousím dále do minulosti: Vzpomínám si, že jsem v únoru 1988 v Praze procházel kolem Staroměstského náměstí, kde řečnil generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš na shromáždění ke 40. výročí února, jemuž tehdy ještě říkali „vítězný“. Zřejmě chtěl oživit vzpomínky na únorový projev Klementa Gottwalda z osmačtyřicátého roku na témže místě. V roce 1988 bylo náměstí obklopeno kordonem policistů, kteří každého pustili dovnitř, ale ven už ne, aby dav příliš neprořídl, ne-li zcela zmizel. Jakeš říkal: „Dějiny ukázaly, že jdeme správnou cestou, náš lid za námi stojí.“ Ve skutečnosti ale za rohem v Kaprově ulici stála vodní děla …

Co se týká mých osobních zážitků z listopadu 1989, pobýval jsem tehdy na studijním pobytu na Katedře světových dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, mohl jsem tedy sledovat události z bezprostřední blízkosti. Byl jsem jen jedním z davu, chodil na demonstrace, četl Svobodné slovo, které jako první začalo pravdivě popisovat to, co se dělo, vozil zprávy a tiskoviny svým blízkým a přátelům do Pardubic. Účastnil jsem se různých shromáždění na filosofické fakultě, kde z vedoucích funkcí na úrovni fakulty i kateder odstupovali dosavadní hodnostáři a nahrazovali je ti, již mohli stavět spíše na odbornosti a obecném uznání než na politické angažovanosti. Je ale třeba říci, že ta dělicí čára nebyla vždy zcela jednoznačná. Znal jsem i vedoucí, kteří za normalizace na své katedře udrželi lidi s nějakým „vroubkem“ třeba z roku 1968. Mohli zůstat a učit, „jen“ jim byl zaražen postup, protože docentury a profesury se udělovaly zase hlavně podle politického hlediska, ale i tak to pro ty lidi znamenalo do značné míry výhru. V humanitních oborech totiž byly zásahy KSČ v době normalizace tvrdší než v oborech ostatních, někteří historikové se tehdy museli živit například jako terénní pracovníci v podniku Vodní zdroje, jako skladníci, prof. Šmahel dělal řidiče tramvaje (říkal, že vždy chtěl mít nějakou řídicí funkci) a podobně. Po listopadu se samozřejmě mnozí z těch dříve vyhozených akademiků vrátili, řešily se staré křivdy, sem tam vyplouvaly na povrch překvapivé a nepříjemné skutečnosti, zejména po zpřístupnění určitých archivů.  

Krátce po listopadu 89 to ale ještě nikdo nevěděl. Praha tehdy žila velkým nadšením, atmosféra venku na ulicích byla vesměs příjemná, i přes nepřízeň počasí. Hlavně ale Češi nezapomněli na svůj smysl pro humor, který využíval každé příležitosti. Na ulicích si lidé mohli přečíst hesla, jež jim zvedala náladu: „Kromě ústředního výboru KSČ stávkují všechna divadla.“; „Bít, či nebít?“; „Svoboda projevu – i po projevu.“; „Dnešní heslo – předat veslo!“; „Komunismus komunistům.“ Zajímavé akce se pořádaly třeba v divadlech. Podařilo se mi jednou sehnat poslední lístek do Semaforu, kde se právě konalo spíše takové sezení s různými umělci a dalšími osobnostmi. Karel Šíp tam tehdy vyprávěl, že jeho kamarádi v hospodě založili „Svaz protikomunistických bojovníků“. Byla to samozřejmě jen legrace nad pivem, ale ti, kteří dnes starý režim oplakávají, by si měli uvědomit, co by se s těmi zakladateli stalo, kdyby takové jejich řeči před listopadem 89 vyslechl nějaký donašeč nebo příslušník StB. A také to, že dnes mimo jiné mohou potomci bývalých komunistických funkcionářů bez překážek studovat, mají-li k tomu předpoklady, a že komunistická strana může dnes v demokratické společnosti bez omezení fungovat, ačkoliv má na svědomí více než 40 let nesvobody v naší zemi. Takže co je lepší?

prof. Ing. Švancara, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Když se řekne „Listopad '89“, tak se mi samozřejmě vybaví všechny ty události, které jsem prožíval velmi intenzivně, stejně jako mnozí jiní ve vysokoškolském prostředí; jinak to snad ani nešlo. Já jsem tehdy na VŠCHT Pardubice začínal svůj studijní pobyt (který předcházel aspirantskému, později doktorandskému studiu) a překotné dění listopadových dní vnímal o to víc, neboť jsem byl stále ještě v režimu jakési „adaptace na civilní život“ po návratu z vojenské základní služby na konci září. (Právě na vojně jsem již v první polovině roku 1989 vycítil, že s přetrvávajícím zřízením není něco v pořádku, a že ve společnosti každým dnem sílí touha po změnách. A průběh listopadových dní to jen potvrdil.)

Pokud si na přelom let 1989/1990 a následující období vzpomenu, vybaví se mi také to, jak zásadním způsobem proběhlé společenské změny zasáhly do mého života. Patřil jsem totiž k těm šťastlivcům, kteří již brzy po Listopadu vycestovali na studijní a vědeckou stáž do dříve zapovězené ciziny, přičemž možnosti získávat cenné zkušenosti v zahraničí jsem využíval i potom. Zatímco má první stáž mi dala hlavně jazykovou průpravu a poznání života v cizí zemi jako takové, další tři pobyty (co následovaly v pravidelných intervalech až do poloviny devadesátých let) mne postupně vyprofilovaly v oboru, který se stal klíčovým i v pozdější kariéře.

O stážích v cizině jsem se rozepsal proto, že v akademickém prostředí považuji tyto možnosti za jeden z důležitých výsledků tehdejších změn, nebo – chcete-li – za jeden z výdobytků Listopadu pro mladou generaci. Tímto bych rád apeloval na dnešní studenty a doktorandy, ať využijí možností a šancí, které se jim i v současnosti nabízejí. Já jich tenkrát využil. Teď je řada na jiných...

Ing. Hana Jiránková, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Na podzim roku 1989 jsem byla v posledním ročníku studia na tehdejší VŠCHT Pardubice. Listopadové události jsem tehdy vnímala s mírným zpožděním, protože informace se nešířily jako dnes rychlostí kb/s (tedy internetovou), ale mnohem pomaleji a občas se míchaly s dezinformacemi a fámami (to přetrvává dodnes). Protože Gorbačov už se snažil Rusko reformovat několik let, skutečný šok to pro většinu z nás asi nebyl.

A moje dojmy a pocity? Trošku překvapení, mírná euforie, snad i obavy a hlavně velké očekávání. Postupně se vývoj situace v hlavním městě odrazil i na dění v Pardubicích. Začal fungovat stávkový výbor, účastnili jsme se se spolužáky demonstrací u divadla, roznášeli letáky a šířili v dobré vůli „osvětové myšlenky“ po městě. Já jsem tehdy např. brigádničila v TMS v Černé za Bory, kde jsme kromě úklidu vylepovali letáky, s kamarády jsem se také zúčastnila besed v Synthesii. Většina normálních lidí (pracujících) se k nám chovala velmi hezky, i když měli třeba poněkud odlišné názory na další vývoj. Abychom se jen neflákali (byli jsme přece jen stávkující studenti), pracovali jsme také na dokončení a úklidu dlouhá léta (prý 20 let) budovaného plaveckého bazénu.

Na půdě VŠCHT se děly věci, na které posluchárna H1 ani většina z nás nezapomene. Setkání s představiteli vedení školy (kteří se ovšem vždy chovali slušně a korektně), emotivní vystoupení umělců z Prahy (např. herci Boris Rösner a Jana Hlaváčová), diskuze a tříbení názorů. Někdy vážnější situace, ale mnohem častěji převládl optimismus a občas i obyčejná (byť poněkud absurdní) sranda.

A co pro mě osobně znamenal listopad 1989? Méně času na diplomku, poněkud hektický konec studia. A radost (nejen z toho, že nám odpadl jeden státnicový předmět – marxismus), ale i z netušených možností, svobody a svobody cestování, které mám moc ráda.

A taky jsem ráda, že jsme jako studenti mohli být u toho, když Pardubicemi procházela naše malá revoluce.