Téměř 1500 malých i velkých badatelů si na Univerzitu Pardubice přišlo vyzkoušet vědu na vlastní kůži. Jak porazit robota v piškvorkách, jaký vzkaz skrývá tajemná šifra či jak se spolu dorozumí bakterie? Odpovědi hledala oblíbená Noc vědy.

Letos dveře svých laboratoří a odborných pracovišť otevřela Fakulta elektrotechniky a informatiky na náměstí Čs. legií v centru města. Velkým lákadlem se stala bezodrazová komora, cvičný operační sál a další učebny, které jsou běžně veřejnosti nepřístupné.

Kdo úspěšně vyřešil přesmyčku v hracím indexu, odnesl si drobnou cenu ze speciální kolekce Noci vědy. 

Děkujeme za vaši zvídavost a chuť poznávat!

Univerzitu Pardubice navštívili zástupci vysoké školy Toyota Technological Institute z města Nagoya v Japonsku. Jednali s vedením UPCE, ale podívali se také na vybraná pracoviště fakult v Pardubicích.

Během návštěvy se prof. Dr. Masamichi Yoshimura, Dr. Yasumasa Watanabe a Ms. Yuko Koyama setkali s vedením univerzity, kterou reprezentoval rektor prof. Libor Čapek a  prof. Petra Bajerová, prorektorka pro vnější vztahy. Projednali možnosti spolupráce a navázali na dřívější diskusi během návštěvy zástupců UPCE v Japonsku.

Součástí programu byla prohlídka Centra materiálů a nanotechnologií (CEMNAT) Fakulty chemicko-technologické a Fakulty elektrotechniky a informatiky (FEI). Delegace se seznámila s výsledky špičkového výzkumu v oblasti materiálových věd, umělé inteligence, radarových technologií a zpracování signálů. U jednání byli zástupci fakult – prof. Jiří Málek, dr. Jan Macák a děkan FEI prof. Petr Doležel.

Návštěva potvrdila společný zájem obou institucí o rozvoj mezinárodní spolupráce, podporu výzkumných partnerství a vytváření nových příležitostí pro společné projekty, mobilitu studentů i akademických pracovníků. 

Toyota Technological Institute v Nagoji je elitní soukromá technická univerzita, která se profiluje jako vysoce specializovaná škola s těsným propojením na průmyslovou praxi.

Tradiční akcí Příliv jsme na Univerzitě Pardubice úspěšně vpluli do nového akademického roku. Nechyběla hudba, dobré jídlo, sport, zábava, workshopy a hlavně praktické tipy do začátku studia od univerzitních útvarů.

Do nabitého programu se vešel univerzitní kvíz, speed dating, vystoupení studentských spolků, stand-up Petra Soukupa a mnohem víc. S Matějem Krajíčkem jsme tvořili pixelové mozaiky, Wellbeing zóna pak přinesla témata, na která v prvních týdnech semestru nemusí být snadné najít čas. 

Děkujeme, že jste kampus zaplnili pozitivní energií!

Oddělení propagace a vnějších vztahů

Vážené studentky, vážení studenti,

rád bych vás přivítal na Univerzitě Pardubice a popřál vám úspěšný začátek nového akademického roku. Pro některé z vás je to první rok na univerzitě, pro jiné pokračování v cestě, kterou už dobře znáte. Všem přeji, aby se vám ve studiu dařilo a aby vám studium na univerzitě poskytlo dostatek znalostí, dovedností a kompetencí pro vaše budoucí profesní uplatnění.  Zároveň vám přeji, abyste si odnesli řadu cenných zkušeností, nových přátelství a inspirativních zážitků.

Univerzitní život však není jen studium. Nabízí také široké možnosti zapojení do studentských spolků, sportovních, kulturních i dalších volnočasových aktivit. Proto neváhejte těchto příležitostí využít a stát se aktivní součástí univerzitní komunity.

Jednou z prvních příležitostí, kdy se budete moci blíže seznámit s univerzitou, bude tradiční akce Příliv, která se uskuteční 22. září. Tato oblíbená univerzitní událost bude zároveň příležitostí k našemu prvnímu osobnímu setkání. Přijďte poznat studentské spolky, univerzitní pracoviště i své nové spolužáky a zjistit, jaké možnosti, zkušenosti a zážitky vám může studium na UPCE nabídnout. Budu rád, když vás zde budu moci osobně přivítat.

Přeji vám úspěšný start do nového akademického roku.

prof. Libor Čapek
rektor Univerzity Pardubice

Nový semestr = nové MY UPCE. Zářijové vydání MY UPCE dorazilo do stojanů v kampusu Univerzity Pardubice. 

Děkan Fakulty zdravotnických studií Karel Sládek vám v novém vydání představí les jako prostor pro ztišení a hlubší setkávání se sebou samým. O tom, jak jsou radary podobné netopýrům, hovořil vědec a proděkan Fakulty elektrotechniky a informatiky Tomáš Zálabský. 

„Mladým lidem chybí schopnost se zastavit. A klid,“ říká studentka Fakulty filozofické Dominika Olivová, která za projekt a film věnující se duševnímu zdraví získala medaili hejtmana Pardubického kraje. 

Přečíst si můžete také o absolventu Dopravní fakulty Jana Pernera Radimu Cejnarovi, který si po studiích vybudoval velmi úspěšnou kariéru. Nakonec ale zjistil, že ho víc láka cestování. Koupil motorku a vydal se na cestu kolem světa. Kempoval ve 137 zemích. Prozkoumal šest kontinentů a najezdil přes 200 tisíc kilometrů.

Časopis ve fotoreportáži připomíná i to, jak proběhla návštěva prezidenta Petra Pavla na Univerzitě Pardubice. A samozřejmě nechybí i oblíbené selfie s prezidentem.

Tyto i další zajímavé texty najdete už teď ve 118. vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE v tištěné i on-line podobě.

Oddělení propagace a vnějších vztahů

Umělá inteligence, kybernetická bezpečnost, práce s daty i digitalizace výuky a univerzitních procesů. Těmto tématům se věnoval pátý ročník celostátní konference Digitální transformace univerzit, kterou Univerzita Pardubice organizuje.

Dvoudenní konference se uskutečnila v Aule Arnošta z Pardubic. Do Pardubic přijeli představitelé vysokých škol, IT odborníci, zástupci státní správy i technologických společností z celé České republiky. Program nabídl zkušenosti univerzit s využíváním digitálních technologií ve výuce, řízení i každodenním provozu.

První konferenční den byl zaměřen na strategické otázky digitalizace a řízení vysokých škol. Diskutovalo se o procesním řízení, legislativních souvislostech digitalizace i aktivitách státu v této oblasti. Součástí programu byla panelová diskuse představitelů českých univerzit a státní správy.

Druhý den patřil především informačním technologiím. Zástupci univerzit představili konkrétní projekty a zkušenosti s digitalizací procesů, datovou analytikou, využíváním umělé inteligence a kybernetickou bezpečností. Program doplnily workshopy a prezentace technologických partnerů.

Konference Digitální transformace univerzit vznikla na Univerzitě Pardubice před pěti lety jako prostor pro sdílení zkušeností s digitalizací vysokého školství. Koná se pod záštitou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a organizace EUNIS, ve spolupráci se sdružením CESNET a dalšími partnery. 

Rektoři, prorektoři i jednotliví manažeři udržitelného rozvoje českých vysokých škol a univerzit jednali ve středu 9. září na Univerzitě Pardubice. 

Diskuse se zúčastnili například rektor Mendelovy univerzity v Brně doc. Martin Klimánek, který je garantem Pracovní skupiny České konference rektorů pro udržitelnost, rektoři Vysoké školy ekonomické v Praze nebo Vysoké školy chemicko-technologické, prorektoři Univerzity Karlovy, Univerzity Palackého v Olomouci, Masarykovy univerzity, Vysokého učení technického v Brně nebo České zemědělské univerzity a Univerzity obrany a dalších univerzit.

Univerzitu Pardubice zastupovala prorektorka pro vnitřní záležitosti doc. Liběna Černohorská a manažerka udržitelnosti Ing. Radka Stárková. 

Zástupci vysokých škol řešili například reporting udržitelnosti nebo platformy, která poskytují data pro posouzení klimatických rizik a datové služby pro hodnocení klimatické odolnosti a udržitelnosti projektů infrastrukturních investic a hospodářských činností. Setkání zakončila klimatická procházka historickým centrem Pardubic s ambasadorkou Evropského klimatického paktu Dominikou Gryczovou.

Univerzita Pardubice se i letos od 21. září zapojuje do aktivit v rámci Evropského týdne udržitelného rozvoje. Seznam akcí a aktivit pro studující i veřejnost mohou zájemci najít na webu: Evropský týden udržitelného rozvoje na UPCE | Univerzita Pardubice.

Poslední týden letošních prázdnin patřil na Univerzitě Pardubice tradičnímu příměstskému sportovnímu táboru. Během pěti dnů se do něj zapojilo více než 70 dětí, o které se staral tým 14 instruktorů a organizátorů.

Počasí nám letos opravdu přálo. Nebylo ani příliš horko, ani deštivo, a tak vznikly ideální podmínky pro sportování. Díky tomu jsme mohli naplno využít sportoviště Univerzity Pardubice a nabídnout dětem pestrý program plný pohybu, her a nových zážitků.

Během týdne si děti vyzkoušely nejen klasické sportovní hry, ale také beachvolejbal, tenis, stolní tenis, kanoistiku, inline bruslení, šátky, základy posilování, noční hru nebo kin-ball. Nechyběly ani atletické disciplíny, štafety, soutěže družstev a spousta dalších aktivit, při kterých se nejen sportovalo, ale také navazovala nová přátelství.

Příjemným zpestřením programu bylo také odpoledne strávené na loděnici Univerzity Pardubice. Děti si zde užily vodácké aktivity a nechybělo ani tradiční opékání buřtů, které k závěru prázdnin neodmyslitelně patří.

Největší odměnou pro celý organizační tým byly usměvavé tváře dětí, jejich nadšení a chuť zapojit se do všeho, co jsme pro ně připravili. O to, aby si tábor všichni užili naplno, se starali instruktoři a praktikanti Viktorie Bajerová, Adam Bartoníček, Prokop Janovský, Dan Citta, Tomáš Koudela, Pavla Lukášková, Markéta Filipová, Elen Procházková a Sabina Lorencová. Velké poděkování patří také kolegům z Katedry tělovýchovy a sportu, kteří zajišťovali celou akci.

Děkujeme všem dětem za skvělou atmosféru, rodičům za projevenou důvěru a celému týmu za energii, čas a nadšení, které do tábora vložili. Věříme, že si účastníci odnesli spoustu krásných vzpomínek, nových zážitků i inspirace k dalšímu sportování.

Děkujeme všem za krásný závěr prázdnin a už nyní se těšíme na poslední týden letních prázdnin roku 2027, kdy se na Katedře tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice opět sejdeme na dalším ročníku příměstského sportovního tábora.

Potkáváme je každý den. V aule, v knihovně, ve frontě na oběd. Sedí vedle nás na přednáškách, vedou semináře, pracují v laboratořích. Vědkyně. Na Univerzitě Pardubice jsou napříč obory samozřejmou součástí akademického života. Přesto jich s rostoucí kariérní úrovní ubývá. Proč?

Na tuto otázku hledá odpovědi historička Veronika Lacinová Najmanová z Fakulty filozofické. Dlouhodobě sleduje, jak se ženy ve vědě prosazují, kde narážejí a co jejich profesní dráhu zpomaluje. „Ženy se stále setkávají se stereotypy o tom, kdo se hodí pro vědeckou práci nebo zda mají dostatečné vlohy pro technické či přírodovědné obory. Zároveň často složitěji slaďují práci s rodinným životem,“ popisuje.

Cesta k vědě

Její vlastní cesta k vědě přitom nebyla předem daná. Rozhodla se pro ni až v závěru magisterského studia, kdy začala uvažovat o doktorském programu. Důležitou roli sehrála její vyučující, historička Milena Lenderová. „Byla pro mě zásadní inspirací – odborně i lidsky,“ říká.

Dnes se sama věnuje výzkumu každodennosti. Zkoumá, jak ženy v minulosti skutečně používaly antikoncepci, a opírá se přitom i o rozhovory s pamětnicemi. Právě konkrétní zkušenosti jí pomáhají doplňovat obraz historie, který v učebnicích často chybí. Sama se tak stává příkladem pro ostatní a píše konkrétní příběh ženy vědkyně. Podle ní jsou vzory a to, koho studující během studia potkávají, nesmírně důležité. „Pokud studentky nevidí ženy ve vedoucích rolích, hůře si představují, že by se na podobnou pozici mohly dostat samy,“ vysvětluje.

Tomu odpovídají i statistiky. Zatímco ženy tvoří většinu absolventů vysokých škol, na vyšších akademických pozicích jejich podíl klesá. Na Univerzitě Pardubice je mezi akademiky přibližně 40 % žen, docentek je necelých 28 % a profesorek jen zhruba pětina. Podobný vývoj je patrný v celém Česku, které oproti jiným evropským zemím zaostává.

Kariéra vs. osobní život

„Nízké zastoupení žen ve vyšších akademických pozicích vnímáme jako neefektivní využití talentů a omezení diverzity perspektiv, která je klíčová pro kvalitu výzkumu a inovací. Proto se zaměřujeme na vytváření transparentních a spravedlivých podmínek pro kariérní růst, nabízíme mentoring a další možnosti profesního rozvoje a rovněž podporujeme slaďování pracovního a osobního života,“ vysvětluje vedoucí Oddělení HR Award Iva Hromádková. I proto univerzita přijala principy a hodnoty HR Award, na kterých rozvíjí otevřené a férové pracovní prostředí, čímž naplňuje principy rovnosti příležitostí a standardy HR Award.

Kritickým obdobím bývají roky, kdy se buduje vědecká kariéra a zároveň přichází osobní životní změny. Akademické prostředí na tuto situaci zatím reaguje jen omezeně – flexibilita i systémová podpora návratu po přerušení kariéry stále chybí. 

„Největší odliv žen je jasně patrný v období po skončení doktorátu, proto se snažíme i naše aktivity směřovat na podporu akademiček v rané fázi kariéry a také podporovat slaďování osobního a profesního života, které je pro ženy, jež v Česku stále tvoří naprostou většinu pečujících osob, extrémně náročné,“ doplňuje Iva Hromádková.

O tématu je potřeba mluvit

I kvůli prolomení bariér se Veronika Lacinová Najmanová, působící donedávna také v Oddělení HR Award, rozhodla téma otevírat i mimo odborné debaty. Na univerzitě se podílí na akcích k Mezinárodnímu dni žen a dívek ve vědě, organizuje diskuse i neformální setkání. 

Letos například spolu s Oddělením HR Award připravili pub kvíz a setkání vědkyň napříč obory. „Ukázalo se, že podobných příležitostí není mnoho. Přitom sdílení zkušeností může být velmi důležité,“ říká Lacinová Najmanová. Změna podle ní nepřijde sama. Nejde jen o jednotlivce, ale o prostředí jako celek – o to, jak jsou nastavena pravidla, jak funguje podpora i jaké vzory jsou vidět.

Sama se teď soustředí na vydání první monografie a rozvoj mezinárodní spolupráce. „Chci dělat práci, která má smysl a přináší nové poznání,“ dodává. A snad i díky její práci a podobným příběhům bude jednou odpověď na otázku, proč je vědkyň ve vyšších pozicích méně, o něco jednodušší.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Radek Plžík

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

Vyrůstala mezi vědou a uměním. Rodiče dělali vědu, její dědeček byl Otto Wichterle a příbuzná je i se známou sochařkou Hanou Wichterlovou. Restaurátorka Zuzana Wichterlová si ale chtěla prošlapat vlastní cestu. Nevytváří nová díla, ale zachraňuje ta, která by bez její péče zanikla. Byla jednou z prvních absolventek Institutu restaurování v Litomyšli, který předcházel Fakultě restaurování. Dnes tam vychovává další generace a za propojování výuky s praxí obdržela dokonce Cenu Wernera von Siemense.

Kovová konstrukce připevněná ke staré fasádě domu, obyčejné lešení dnes budí pozornost. Pohybuje se po něm hned několik postav v ochranné helmě a s prachovou maskou na obličeji. Kolem nich se vznášejí oblaka jemného prachu a ve vzduchu je cítit vůně vápenné malty. Chvíli stojí, hned klečí. A tak pořád dokola. Trpělivě odkrývají další a další vrstvy zapomenuté minulosti, když se pod nimi zastavuje dvojice turistů. „Co tam hledáte?“ ptá se žena. Restaurátoři otáčejí hlavu od malého ostrého kladívka a jedna z nich krátce vysvětlí, že fasáda ukrývá zapomenuté sgrafito. Zuzana Wichterlová navrací historickým budovám jejich barvu a podobu.

Míváte při práci za zády často zvědavce?

Při restaurování venku nám většinou za zády nějaké publikum stojí. Někteří jen zvědavě přecházejí sem a tam, jiní pokládají různé otázky. A vy se buď rozhodnete odpovídat a vytrhnete se tak z koncentrace, nebo otázky necháte plynout do ztracena...

Na co se nejčastěji ptají?

Velmi často chtějí vysvětlit, co právě děláme. Někdy nám chtějí také poradit, jak to dělat třeba lépe a rychleji.

Pracujete raději v exteriéru nebo interiéru?

To je těžké říct. Exteriéry jsou extrémně náročné. Může být nesnesitelné vedro a slunce nebo naopak vlezlá zima, může začít foukat a pršet, práci komplikuje i brzká tma. Každý večer je třeba vše uklidit, připevnit a zakrýt, aby v případě bouřky nic nesletělo z lešení nebo nám nenapršelo do barvy. Zase ale pracujete venku, na slunci. Uvnitř v kostelech naopak při umělém světle i přes den a chlad je často i přes léto. Při práci na stropu stojíte na lešení, máte neustále zakloněnou hlavu a zvednuté ruce, po chvíli vás bolí úplně všechno, ale po čase si zvyknete (smích).

Co se vám honí hlavou, když vylezete na lešení před nějaké dílo?

Vždycky je třeba si ho detailně prohlídnout. Jen se dívat, ideálně ještě se světlem v ruce, abyste viděli strukturu povrchu v bočním světle. To je vizuální průzkum, u kterého jsou velmi důležité naše zkušenosti. Čím je člověk zkušenější, tím víc věcí dokáže rozklíčovat pouhým okem. Potom na řadu přichází detailní materiálový a uměleckohistorický průzkum, jehož výsledky pak konfrontujete s tím, co jste viděli.

Je pro vás zajímavější okamžik objevování nebo dokončování?

Baví mě objevování, které doprovází počáteční průzkum. Když objevíte třeba krásnou figurální malbu, je samozřejmě strašně lákavé jít po ní dál. Ale v tenhle moment se restaurátor musí zastavit a uvědomit si, co je cílem práce, a musí se zase vrátit na zem… Cílem totiž nebývá zjistit, jestli je tam figurka, jestli třeba mává, nebo jestli andělíček je oděný do košilky, ale správně se rozhodnout, jestli vrstvu odkrýt. Při každém odkryvu se totiž ničí jiné, novější vrstvy. Nebo chybí prostředky udělat odkryv dostatečně citlivě a může se tím poničit odkrývaná malba. Někdy tím nejlepším, co může člověk pro objevenou malbu udělat, je znovu ji zakrýt, a nechat ji schovanou pro další generace. Restaurátor musí myslet nadčasově, v řádu desítek a stovek let. Dokončit samotnou práci je velké vítězství, ale odevzdat k ní dokumentaci je ještě větší (smích).

Vy jste vyrůstala ve vědecko-kulturním prostředí. Je to důvod, proč dnes děláte, co děláte?

Oba rodiče dělali vědu a učili na vysoké škole, takže nějakou takovou tradici v rodině máme. Ale já jsem to tak v plánu neměla. Šla jsem studovat architekturu, kde jsem rychle zjistila, že nechci jen stát u prkna, ale chci dělat rukama. Takhle jsem se dostala do Litomyšle. Původně jsem chtěla jen restaurovat, k pedagogice jsem přišla souhrou náhod. A vědu jsem nechtěla dělat, protože jsem měla pocit, že v ní nemůžu ve své rodině konkurovat.

Váš dědeček byl velmi slavný vědec Otto Wichterle. Jaké na něj máte vzpomínky?

Jako na dědečka. Až do revoluce nebyl známý, takže jsem vyrůstala s normálním dědečkem, který dělal docela zajímavé věci, byl vtipný a měl dobré nápady. Ale to, že je opravdu známý, nám došlo až po revoluci. Předtím to byla taková legenda. Věděli jsme, že něco vytvořil a že je to dobré, ale noviny o něm nepsaly (smích).

Nemůžeme opomenout jednu z nejvýznamnějších představitelek českého moderního sochařství Hanu Wichterlovou, na kterou máte také rodinnou vazbu.

To byla sestra mého dědečka, se kterou jsem se setkávala jako velmi mladá. Byl to pro mě vždy intenzivní zážitek, protože pracovala a zároveň bydlela v takovém maličkém ateliéru pod Petřínem, byl to vlastně takový zahradní domek plný soch. To svobodné a tvůrčí prostředí pro mě jako pro dítě bylo velmi fascinující.

Vy se ale specializujete na průzkum a restaurování sgrafit – kde všude na ně můžeme narazit?

Ty renesanční, kterým se věnuji přednostně, jsou především na fasádách staveb, jako jsou zámky, měšťanské domy, radnice a někdy i kostely. Protože se věnujeme technice sgrafit, jsou pro nás nejzajímavější ta, která jsou ochráněná před povětrností a zároveň unikla pozornosti restaurátorů. Taková sgrafita nesou opravdové stopy původních tvůrců. Často jde o sgrafita, která se díky nějaké přestavbě či přístavbě dostala do interiérů, do půdních prostor zámků. Není to tak neobvyklé, jak se to zdá. Takové úplně autentické sgrafito je například na půdě v Horšovském Týně, v Telči, v Prachaticích, ale i v Litomyšli či v Doudlebech na zámku.

Co s takovými sgrafity dělat?

Já bych byla ze všeho nejradši, kdyby taková sgrafita dostala speciální památkovou ochranu a nikdo by na ně nesměl sahat. Hlavně ne žádný restaurátor (smích). Nebo maximálně udělat úplně základní konzervaci. Jsou to doklady, které už nikde jinde a nikdy jindy nebudou. Jejich největší hodnotou je jejich nedotčenost. Jako kdyby někdo před 450 lety odložil špachtli a odešel. 

Můžete je všechny pomoct uchovat do budoucna?

Zrovna jsme uprostřed projektu, který se mapováním sgrafitových objektů zabývá. Děláme jejich soupis, takže se dostanou víc do povědomí. Ty nedotčené, autentické jsou mnohdy na zámcích, mluvíme o nich proto s kastelány či majiteli a vysvětlujeme jim, jak unikátní a cenné jsou. Možná se je díky tomu podaří časem zahrnout i do prohlídkových tras a ukázat jejich autenticitu. 

Na které sgrafito nemůžete zapomenout? 

Pro mě bylo asi největším objevem sgrafito v Telči na půdě zámku, kde se nám podařilo nově přečíst specifickou techniku stínování pomocí špachtle, kterou jsme pak nazvali stínování prokletováním. Dalším příkladem je figurální výjev pod omítkami na fasádě zámku v Adršpachu. Jde o techniku sgrafita kombinovanou se žlutou a modrou barvou. Tyto objevy jednoznačně dokládají to, co si už dlouho myslíme, že technika renesančních sgrafit je mnohem bohatší, než si dříve odborníci mysleli. 

Jaké výjevy je tam možné vidět?

Sgrafito v Telči zobrazuje iluzivní architekturu a rostlinné ornamenty. Sgrafito v Adršpachu ještě není odkryté, jeho existenci nám potvrdily pouze sondy, ale už teď je tam možné rozeznat biblický příběh Přechod řeky Jordán. Co je na dalších výjevech, zatím nevíme. Renesanční sgrafita se vyznačovala tím, že zobrazovala jednotlivé obrazy vedle sebe v horizontálních pásech.

Dalo by se říct jako dnešní komiks?

Něco podobného. Například na domech ve Slavonicích sgrafita představují ilustrace k jednotlivým příběhům z bible, je tam třeba Noemova archa, Stvoření Evy nebo David s Goliášem. Výjevy z bible bývají na sgrafitech časté, stejně jako motivy z mytologie. Témata si vybírali přímo majitelé, tehdejší panstvo, výjevy odkazují k nejrůznějším ctnostem.

A vaším úkolem je opravit je tak, aby vypadaly jako původně?

To úplně ne. Po restaurování by dílo nemělo vypadat jako nové, měly by mu zůstat stopy stáří. Ta historie, kterou prošlo, je pro nás také velmi cenná. A při doplňování chybějících částí není vždy cílem udělat to stejnou technikou, jako to bylo provedeno původně. To je takový mýtus, který okolo naší práce panuje. Například olejomalba se neretušuje olejovou barvou. Jedním z hlavních požadavků je, aby naše zásahy byly nejen kompatibilní, ale i odstranitelné. V tom nám často lépe slouží moderní materiály a techniky.

Které moderní technologie používáte?

Například injektáž. Používá se v místě, kde se oddělily vrstvy omítek a je mezi nimi dutina. Kdybyste ji tam nechali, bude se zvětšovat, až to celé odpadne. Injektáž to pomůže zachránit. Pečlivě vybíráte místo, kde do omítek vyvrtáme dírku a v tom místě ji napustíte speciálním materiálem, takovou řídkou maltou. 

Jste s kolegy tak trochu průkopníky této metody u nás, je to tak?

V podstatě ano. Částečně tuto techniku kolegové přivezli ze zahraničí a částečně vznikala průkopnicky u nás, mezi absolventy litomyšlské školy. Nejde jen o materiál, ale zejména o samotnou techniku injektáže, o vybavení, které k tomu je potřeba. To všechno jsme postupně hledali, protože sehnat injektážní materiál i vybavení na injektáž bylo velmi obtížné. Leckdy to byla cesta pokus omyl, ale jedině ta vede k objevení něčeho nového, co opravdu funguje. Mimochodem injektáž je také jednou z činností, která se obtížně teoreticky předává, protože na každé omítce funguje trošku jinak. Proto, když přijdu za studenty na lešení, snažím se jim hned neradit. Vždycky je nechám, ať mi nejdřív poví, s čím se potýkají a jak to řeší, co jim jde a co jim nejde. Pak to prakticky zkusím a teprve pak do toho můžu vstoupit. Něco jiného je teorie a něco jiného je reálná praxe.

Máte nějakou práci, na kterou jste obzvlášť pyšná?

Největší srdcovky jsou věci, na kterých jsme začínali. Na zámku Kratochvíle jsme zažili hodně intenzivní začátky. Člověk se rozkoukával v nové profesi, postupně jsme si vytvořili tým spolupracovníků, neměli jsme rodiny, celou sezonu jsme pracovali v podstatě kontinuálně. Domů jsme si jezdili akorát vyprat. To byly doby, kdy se toho člověk nejvíc naučil, zejména ze svých chyb, z nichž se učím pořád. Druhou srdcovkou jsou Slavonice, kde se nám otevřely obzory ohledně sgrafitových fasád. A tou třetí je zámek Červená Lhota, kde jsme přečkali dobu covidovou a zámek nám odkryl krásné malby a štuky. Na všech místech se nám podařilo navázat i hezké vztahy s kastelány a s místními obyvateli, pak se ta práce hned dělá lépe. 

Jste teď víc pedagožka nebo restaurátorka?

Momentálně jsem ve specifické poloze, protože zastávám funkci proděkanky pro vnější vztahy na Fakultě restaurování. Částečně jsem na projektu a také se snažím poprat se svým doktorátem. Na studenty si ale ráda čas najdu vždy, když je to možné. Práce s nimi mě nabíjí.

Za práci se studenty a svůj přístup k nim jste nedávno získala ocenění Wernera von Siemense. Co to pro vaši další práci znamená?

Ocenění si skutečně velmi vážím, nicméně vnímám to jako cenu nejen pro mě, ale pro všechny kolegy, se kterými se na výuce podílím. Učit studenty otevřeně, odvážně, kriticky, sebevědomě a s pokorou myslet je fascinující úkol. Jedině tak může vyrůstat zdravá silná společnost, a jsem ráda, že k tomu můžu přispět.

Mají čerství studenti nějaká očekávání, která se nepotkávají s realitou?

Doufám, že nemají, že je s tou realitou dostatečně konfrontujeme už v rámci přijímacích pohovorů. Takový univerzální náhled na restaurování je, že restaurátor si jen tvoří a maluje. Ale to je dost zkreslené. Je to velmi komplexní obor. Dobrý restaurátor by měl být skvělý výtvarně, řemeslně, znát technologii, chemii, vyznat se v dějinách umění, umět si přečíst stavebně-historický průzkum, znát grafické programy a další věci. Měl by si také umět přiznat, kde je jeho slabina a že je čas říct si o pomoc třeba historikovi umění. A zvláště k některým oborům, jako je nástěnná malba či socha, patří mnohdy i náročná fyzická práce. 

Čeká vás v blízké době nějaká zajímavá zakázka?

Spíš velká výzva, protože v jednom objektu v obci Hradištko spadl kus stropu a rozsypal se na puzzle. Oni je sesbírali a naším úkolem je tyto fragmenty barokní nástěnné malby osadit zpátky, což bude těžké zejména technologicky. 

MgA. Zuzana Wichterlová, Dis. Působí na Fakultě restaurování v Litomyšli. Dlouhodobě se věnuje výuce i vedení studentů při praktických restaurátorských projektech. Přednáší, vede semináře a odborné práce studentů. Klíčovou součástí výuky je především praxe v terénu. Je autorkou monografie Průzkum techniky renesančního sgrafita. V současnosti je zapojena do doktorského programu Konzervační vědy v péči o hmotné dědictví. Za vysokou profesionalitu pedagogické práce a za mimořádné úsilí propojovat výuku s praxí získala jako první žena v historii Cenu Wernera von Siemense pro nejlepšího pedagogického pracovníka. Pochází z rodiny významného českého vědce Otto Wichterleho. Je vdaná, její muž je sochař a mají čtyři děti.

Co Zuzanu Wichterlovou na učení restaurování baví a za jaké vlastnosti ji její studenti oceňují? Je restaurátorů v Česku dost a kde vidí svůj obor za deset let? Dozvíte se v podcastu UPCE On Air. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Siemens, Archiv Zuzany Wichterlové

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.