Vyrůstala mezi vědou a uměním. Rodiče dělali vědu, její dědeček byl Otto Wichterle a příbuzná je i se známou sochařkou Hanou Wichterlovou. Restaurátorka Zuzana Wichterlová si ale chtěla prošlapat vlastní cestu. Nevytváří nová díla, ale zachraňuje ta, která by bez její péče zanikla. Byla jednou z prvních absolventek Institutu restaurování v Litomyšli, který předcházel Fakultě restaurování. Dnes tam vychovává další generace a za propojování výuky s praxí obdržela dokonce Cenu Wernera von Siemense.

Kovová konstrukce připevněná ke staré fasádě domu, obyčejné lešení dnes budí pozornost. Pohybuje se po něm hned několik postav v ochranné helmě a s prachovou maskou na obličeji. Kolem nich se vznášejí oblaka jemného prachu a ve vzduchu je cítit vůně vápenné malty. Chvíli stojí, hned klečí. A tak pořád dokola. Trpělivě odkrývají další a další vrstvy zapomenuté minulosti, když se pod nimi zastavuje dvojice turistů. „Co tam hledáte?“ ptá se žena. Restaurátoři otáčejí hlavu od malého ostrého kladívka a jedna z nich krátce vysvětlí, že fasáda ukrývá zapomenuté sgrafito. Zuzana Wichterlová navrací historickým budovám jejich barvu a podobu.

Míváte při práci za zády často zvědavce?

Při restaurování venku nám většinou za zády nějaké publikum stojí. Někteří jen zvědavě přecházejí sem a tam, jiní pokládají různé otázky. A vy se buď rozhodnete odpovídat a vytrhnete se tak z koncentrace, nebo otázky necháte plynout do ztracena...

Na co se nejčastěji ptají?

Velmi často chtějí vysvětlit, co právě děláme. Někdy nám chtějí také poradit, jak to dělat třeba lépe a rychleji.

Pracujete raději v exteriéru nebo interiéru?

To je těžké říct. Exteriéry jsou extrémně náročné. Může být nesnesitelné vedro a slunce nebo naopak vlezlá zima, může začít foukat a pršet, práci komplikuje i brzká tma. Každý večer je třeba vše uklidit, připevnit a zakrýt, aby v případě bouřky nic nesletělo z lešení nebo nám nenapršelo do barvy. Zase ale pracujete venku, na slunci. Uvnitř v kostelech naopak při umělém světle i přes den a chlad je často i přes léto. Při práci na stropu stojíte na lešení, máte neustále zakloněnou hlavu a zvednuté ruce, po chvíli vás bolí úplně všechno, ale po čase si zvyknete (smích).

Co se vám honí hlavou, když vylezete na lešení před nějaké dílo?

Vždycky je třeba si ho detailně prohlídnout. Jen se dívat, ideálně ještě se světlem v ruce, abyste viděli strukturu povrchu v bočním světle. To je vizuální průzkum, u kterého jsou velmi důležité naše zkušenosti. Čím je člověk zkušenější, tím víc věcí dokáže rozklíčovat pouhým okem. Potom na řadu přichází detailní materiálový a uměleckohistorický průzkum, jehož výsledky pak konfrontujete s tím, co jste viděli.

Je pro vás zajímavější okamžik objevování nebo dokončování?

Baví mě objevování, které doprovází počáteční průzkum. Když objevíte třeba krásnou figurální malbu, je samozřejmě strašně lákavé jít po ní dál. Ale v tenhle moment se restaurátor musí zastavit a uvědomit si, co je cílem práce, a musí se zase vrátit na zem… Cílem totiž nebývá zjistit, jestli je tam figurka, jestli třeba mává, nebo jestli andělíček je oděný do košilky, ale správně se rozhodnout, jestli vrstvu odkrýt. Při každém odkryvu se totiž ničí jiné, novější vrstvy. Nebo chybí prostředky udělat odkryv dostatečně citlivě a může se tím poničit odkrývaná malba. Někdy tím nejlepším, co může člověk pro objevenou malbu udělat, je znovu ji zakrýt, a nechat ji schovanou pro další generace. Restaurátor musí myslet nadčasově, v řádu desítek a stovek let. Dokončit samotnou práci je velké vítězství, ale odevzdat k ní dokumentaci je ještě větší (smích).

Vy jste vyrůstala ve vědecko-kulturním prostředí. Je to důvod, proč dnes děláte, co děláte?

Oba rodiče dělali vědu a učili na vysoké škole, takže nějakou takovou tradici v rodině máme. Ale já jsem to tak v plánu neměla. Šla jsem studovat architekturu, kde jsem rychle zjistila, že nechci jen stát u prkna, ale chci dělat rukama. Takhle jsem se dostala do Litomyšle. Původně jsem chtěla jen restaurovat, k pedagogice jsem přišla souhrou náhod. A vědu jsem nechtěla dělat, protože jsem měla pocit, že v ní nemůžu ve své rodině konkurovat.

Váš dědeček byl velmi slavný vědec Otto Wichterle. Jaké na něj máte vzpomínky?

Jako na dědečka. Až do revoluce nebyl známý, takže jsem vyrůstala s normálním dědečkem, který dělal docela zajímavé věci, byl vtipný a měl dobré nápady. Ale to, že je opravdu známý, nám došlo až po revoluci. Předtím to byla taková legenda. Věděli jsme, že něco vytvořil a že je to dobré, ale noviny o něm nepsaly (smích).

Nemůžeme opomenout jednu z nejvýznamnějších představitelek českého moderního sochařství Hanu Wichterlovou, na kterou máte také rodinnou vazbu.

To byla sestra mého dědečka, se kterou jsem se setkávala jako velmi mladá. Byl to pro mě vždy intenzivní zážitek, protože pracovala a zároveň bydlela v takovém maličkém ateliéru pod Petřínem, byl to vlastně takový zahradní domek plný soch. To svobodné a tvůrčí prostředí pro mě jako pro dítě bylo velmi fascinující.

Vy se ale specializujete na průzkum a restaurování sgrafit – kde všude na ně můžeme narazit?

Ty renesanční, kterým se věnuji přednostně, jsou především na fasádách staveb, jako jsou zámky, měšťanské domy, radnice a někdy i kostely. Protože se věnujeme technice sgrafit, jsou pro nás nejzajímavější ta, která jsou ochráněná před povětrností a zároveň unikla pozornosti restaurátorů. Taková sgrafita nesou opravdové stopy původních tvůrců. Často jde o sgrafita, která se díky nějaké přestavbě či přístavbě dostala do interiérů, do půdních prostor zámků. Není to tak neobvyklé, jak se to zdá. Takové úplně autentické sgrafito je například na půdě v Horšovském Týně, v Telči, v Prachaticích, ale i v Litomyšli či v Doudlebech na zámku.

Co s takovými sgrafity dělat?

Já bych byla ze všeho nejradši, kdyby taková sgrafita dostala speciální památkovou ochranu a nikdo by na ně nesměl sahat. Hlavně ne žádný restaurátor (smích). Nebo maximálně udělat úplně základní konzervaci. Jsou to doklady, které už nikde jinde a nikdy jindy nebudou. Jejich největší hodnotou je jejich nedotčenost. Jako kdyby někdo před 450 lety odložil špachtli a odešel. 

Můžete je všechny pomoct uchovat do budoucna?

Zrovna jsme uprostřed projektu, který se mapováním sgrafitových objektů zabývá. Děláme jejich soupis, takže se dostanou víc do povědomí. Ty nedotčené, autentické jsou mnohdy na zámcích, mluvíme o nich proto s kastelány či majiteli a vysvětlujeme jim, jak unikátní a cenné jsou. Možná se je díky tomu podaří časem zahrnout i do prohlídkových tras a ukázat jejich autenticitu. 

Na které sgrafito nemůžete zapomenout? 

Pro mě bylo asi největším objevem sgrafito v Telči na půdě zámku, kde se nám podařilo nově přečíst specifickou techniku stínování pomocí špachtle, kterou jsme pak nazvali stínování prokletováním. Dalším příkladem je figurální výjev pod omítkami na fasádě zámku v Adršpachu. Jde o techniku sgrafita kombinovanou se žlutou a modrou barvou. Tyto objevy jednoznačně dokládají to, co si už dlouho myslíme, že technika renesančních sgrafit je mnohem bohatší, než si dříve odborníci mysleli. 

Jaké výjevy je tam možné vidět?

Sgrafito v Telči zobrazuje iluzivní architekturu a rostlinné ornamenty. Sgrafito v Adršpachu ještě není odkryté, jeho existenci nám potvrdily pouze sondy, ale už teď je tam možné rozeznat biblický příběh Přechod řeky Jordán. Co je na dalších výjevech, zatím nevíme. Renesanční sgrafita se vyznačovala tím, že zobrazovala jednotlivé obrazy vedle sebe v horizontálních pásech.

Dalo by se říct jako dnešní komiks?

Něco podobného. Například na domech ve Slavonicích sgrafita představují ilustrace k jednotlivým příběhům z bible, je tam třeba Noemova archa, Stvoření Evy nebo David s Goliášem. Výjevy z bible bývají na sgrafitech časté, stejně jako motivy z mytologie. Témata si vybírali přímo majitelé, tehdejší panstvo, výjevy odkazují k nejrůznějším ctnostem.

A vaším úkolem je opravit je tak, aby vypadaly jako původně?

To úplně ne. Po restaurování by dílo nemělo vypadat jako nové, měly by mu zůstat stopy stáří. Ta historie, kterou prošlo, je pro nás také velmi cenná. A při doplňování chybějících částí není vždy cílem udělat to stejnou technikou, jako to bylo provedeno původně. To je takový mýtus, který okolo naší práce panuje. Například olejomalba se neretušuje olejovou barvou. Jedním z hlavních požadavků je, aby naše zásahy byly nejen kompatibilní, ale i odstranitelné. V tom nám často lépe slouží moderní materiály a techniky.

Které moderní technologie používáte?

Například injektáž. Používá se v místě, kde se oddělily vrstvy omítek a je mezi nimi dutina. Kdybyste ji tam nechali, bude se zvětšovat, až to celé odpadne. Injektáž to pomůže zachránit. Pečlivě vybíráte místo, kde do omítek vyvrtáme dírku a v tom místě ji napustíte speciálním materiálem, takovou řídkou maltou. 

Jste s kolegy tak trochu průkopníky této metody u nás, je to tak?

V podstatě ano. Částečně tuto techniku kolegové přivezli ze zahraničí a částečně vznikala průkopnicky u nás, mezi absolventy litomyšlské školy. Nejde jen o materiál, ale zejména o samotnou techniku injektáže, o vybavení, které k tomu je potřeba. To všechno jsme postupně hledali, protože sehnat injektážní materiál i vybavení na injektáž bylo velmi obtížné. Leckdy to byla cesta pokus omyl, ale jedině ta vede k objevení něčeho nového, co opravdu funguje. Mimochodem injektáž je také jednou z činností, která se obtížně teoreticky předává, protože na každé omítce funguje trošku jinak. Proto, když přijdu za studenty na lešení, snažím se jim hned neradit. Vždycky je nechám, ať mi nejdřív poví, s čím se potýkají a jak to řeší, co jim jde a co jim nejde. Pak to prakticky zkusím a teprve pak do toho můžu vstoupit. Něco jiného je teorie a něco jiného je reálná praxe.

Máte nějakou práci, na kterou jste obzvlášť pyšná?

Největší srdcovky jsou věci, na kterých jsme začínali. Na zámku Kratochvíle jsme zažili hodně intenzivní začátky. Člověk se rozkoukával v nové profesi, postupně jsme si vytvořili tým spolupracovníků, neměli jsme rodiny, celou sezonu jsme pracovali v podstatě kontinuálně. Domů jsme si jezdili akorát vyprat. To byly doby, kdy se toho člověk nejvíc naučil, zejména ze svých chyb, z nichž se učím pořád. Druhou srdcovkou jsou Slavonice, kde se nám otevřely obzory ohledně sgrafitových fasád. A tou třetí je zámek Červená Lhota, kde jsme přečkali dobu covidovou a zámek nám odkryl krásné malby a štuky. Na všech místech se nám podařilo navázat i hezké vztahy s kastelány a s místními obyvateli, pak se ta práce hned dělá lépe. 

Jste teď víc pedagožka nebo restaurátorka?

Momentálně jsem ve specifické poloze, protože zastávám funkci proděkanky pro vnější vztahy na Fakultě restaurování. Částečně jsem na projektu a také se snažím poprat se svým doktorátem. Na studenty si ale ráda čas najdu vždy, když je to možné. Práce s nimi mě nabíjí.

Za práci se studenty a svůj přístup k nim jste nedávno získala ocenění Wernera von Siemense. Co to pro vaši další práci znamená?

Ocenění si skutečně velmi vážím, nicméně vnímám to jako cenu nejen pro mě, ale pro všechny kolegy, se kterými se na výuce podílím. Učit studenty otevřeně, odvážně, kriticky, sebevědomě a s pokorou myslet je fascinující úkol. Jedině tak může vyrůstat zdravá silná společnost, a jsem ráda, že k tomu můžu přispět.

Mají čerství studenti nějaká očekávání, která se nepotkávají s realitou?

Doufám, že nemají, že je s tou realitou dostatečně konfrontujeme už v rámci přijímacích pohovorů. Takový univerzální náhled na restaurování je, že restaurátor si jen tvoří a maluje. Ale to je dost zkreslené. Je to velmi komplexní obor. Dobrý restaurátor by měl být skvělý výtvarně, řemeslně, znát technologii, chemii, vyznat se v dějinách umění, umět si přečíst stavebně-historický průzkum, znát grafické programy a další věci. Měl by si také umět přiznat, kde je jeho slabina a že je čas říct si o pomoc třeba historikovi umění. A zvláště k některým oborům, jako je nástěnná malba či socha, patří mnohdy i náročná fyzická práce. 

Čeká vás v blízké době nějaká zajímavá zakázka?

Spíš velká výzva, protože v jednom objektu v obci Hradištko spadl kus stropu a rozsypal se na puzzle. Oni je sesbírali a naším úkolem je tyto fragmenty barokní nástěnné malby osadit zpátky, což bude těžké zejména technologicky. 

MgA. Zuzana Wichterlová, Dis. Působí na Fakultě restaurování v Litomyšli. Dlouhodobě se věnuje výuce i vedení studentů při praktických restaurátorských projektech. Přednáší, vede semináře a odborné práce studentů. Klíčovou součástí výuky je především praxe v terénu. Je autorkou monografie Průzkum techniky renesančního sgrafita. V současnosti je zapojena do doktorského programu Konzervační vědy v péči o hmotné dědictví. Za vysokou profesionalitu pedagogické práce a za mimořádné úsilí propojovat výuku s praxí získala jako první žena v historii Cenu Wernera von Siemense pro nejlepšího pedagogického pracovníka. Pochází z rodiny významného českého vědce Otto Wichterleho. Je vdaná, její muž je sochař a mají čtyři děti.

Co Zuzanu Wichterlovou na učení restaurování baví a za jaké vlastnosti ji její studenti oceňují? Je restaurátorů v Česku dost a kde vidí svůj obor za deset let? Dozvíte se v podcastu UPCE On Air. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Siemens, Archiv Zuzany Wichterlové

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

Dlouhodobá spolupráce FK Pardubice s Univerzitou Pardubice přináší další konkrétní výsledky. Každoročně v našem klubu získávají studenti cenné zkušenosti během odborných stáží či praxí a někteří z nich se už také stali součástí klubových struktur. Dalším společným projektem FKPCE a UPCE byl tradiční Vědecko-technický jarmark, kde letos pardubický fotbalový klub představil návštěvníkům propojení sportovní praxe s akademickým prostředím.

Dlouhodobé partnerství FK Pardubice a Univerzity Pardubice se v posledních letech promítá nejen do vzdělávání, ale také do každodenního fungování klubu. Řada studujících absolvovala v FK Pardubice odbornou praxi a někteří z nich následně rozšířili klubové struktury jako zaměstnanci či členové realizačních týmů. Právě propojení teoretických znalostí s praxí je jedním z hlavních pilířů vzájemné spolupráce.

Dva roky trvající spolupráce nabírá na intenzitě:

Spolupráce mezi FK Pardubice a Univerzitou Pardubice přináší benefity oběma stranám. Studenti získávají možnost propojit teoretické znalosti s praxí a seznámit se s fungováním profesionálního sportovního prostředí. „Spolupráce Univerzity Pardubice a FK Pardubice je příkladem smysluplného propojení akademického prostředí s praxí a ukazuje, že univerzita může být aktivním partnerem významných institucí v regionu. Je skvělé, že naši studující mohou díky této spolupráci nahlédnout do fungování profesionálního sportovního klubu a ověřit si své znalosti v reálném prostředí,“ přibližuje Martina Macková, mluvčí Univerzity Pardubice.

„Naše spolupráce s Univerzitou Pardubice trvá již několik let, přičemž v posledních dvou letech výrazně nabrala na intenzitě. Snažíme se je zapojovat do reálných projektů a zároveň jim nabízíme i placené pracovní příležitosti, díky nimž mohou během studia získávat cenné zkušenosti i finanční přivýdělek,“ říká marketingový manažer FK Pardubice Daniel Palaščák a pokračuje: „Spolupráce s univerzitou je pro nás velmi důležitá. Studenti přinášejí nové pohledy, nápady i aktuální trendy, které nám pomáhají posouvat fungování klubu a jeho marketingové aktivity dál.“

Osm studentů ve strukturách FKPCE:

Pozitivní zkušenosti se navíc promítají i do profesního uplatnění studentů. Řada z nich během studia absolvovala v pardubickém klubu odborné stáže a praxe, přičemž někteří následně našli uplatnění přímo v klubových strukturách. „Právě propojení studia s praktickými zkušenostmi považujeme za jednu z klíčových součástí vysokoškolského vzdělávání. Profesionální sport dnes nestojí jen na výkonech, ale opírá se také o marketing, ekonomiku, komunikaci, informační technologie nebo management. Naši studující si mohou vyzkoušet práci na konkrétních projektech, získat cenné kontakty a lépe se připravit na budoucí profesní kariéru. Zároveň je důležité, že spolupráce posiluje vazby mezi univerzitou a regionem, jehož jsme součástí,“ doplňuje Martina Macková.

„Za poslední dva roky u nás absolvovalo praxi 16 studentů. Nejde přitom jen o splnění studijních povinností, ale především o možnost zapojit se do reálného fungování profesionálního fotbalového klubu a získat cenné zkušenosti z praxe. Největší radost nám ale dělá, že ty nejšikovnější studenty dokážeme uplatnit přímo v klubu. Někteří u nás pokračují na částečný nebo plný úvazek a stávají se součástí každodenního chodu FK Pardubice. Talentovaným studentům tak můžeme nabídnout zajímavou pracovní příležitost i prostor pro další rozvoj,“ vysvětluje Daniel Palaščák.

Vzájemná spolupráce na několika projektech:

Pardubický klub spolupracuje s Univerzitou Pardubice každoročně na několika akcích v regionu. „Společně jsme realizovali řadu zajímavých projektů, vedle Vědecko-technického jarmarku například Zápas mladé krve, pravidelně se zapojujeme do akcí univerzity, jako je například studentská akce Vánoce na UPCE, a spolupracovali jsme také s univerzitním hokejovým týmem Riders. Do budoucna bychom chtěli spolupráci ještě více rozvíjet a propojit fotbal se studentským životem. Naším cílem je oslovovat celou univerzitní komunitu a ukázat studentům, že fotbal může přinášet nejen zábavu a zážitky, ale také cenné zkušenosti z prostředí profesionálního sportu,“ říká Daniel Palaščák, marketingový manažer FKPCE.

Vědecko-technický jarmark:

Na dlouhodobou spolupráci s Univerzitou Pardubice navázala účast FK Pardubice na Vědecko-technickém jarmarku, který ve čtvrtek 11. června nově přiblížil návštěvníkům také propojení sportu, vzdělávání a moderních technologií. Samotná univerzitní akce už více než deset let nabízí program popularizující vědu a vzdělávání pro školy, rodiny s dětmi i veřejnost. 

„Vědecko-technický jarmark organizujeme s cílem ukázat, že věda nás provází každý den a dá se poznávat i jinde než v laboratořích a učebnicích. Chceme nabídnout dětem, školám i rodinám možnost vyzkoušet si vědu na vlastní kůži, ptát se, experimentovat a třeba objevit oblast, která je nadchne natolik, že se jí budou věnovat i v budoucnu. V celodenním programu na Pernštýnském náměstí se představili popularizátoři vědy ze všech sedmi fakult Univerzity Pardubice, ke kterým se letos nově přidaly i partnerské organizace. Návštěvníci si mohli zcela zdarma vyzkoušet vědecké experimenty, otestovat své znalosti a zapojit se do kreativních aktivit,“ dodává Martina Macková.

Děkujeme pardubické univerzitě za součinnost při růstu našeho klubu a těšíme se na další společné projekty, které budou přínosem pro město Pardubice a jeho okolí.

Autor článku: FK Pardubice

V průběhu července absolvoval tým restaurátorů, technologů a studentů doktorského studia Fakulty restaurování Univerzity Pardubice se sídlem v Litomyšli týdenní odborný výjezd do Bavorska. Cílem bylo provést komplexní restaurátorský průzkum dvou mimořádně cenných památek ve správě Mnichovské arcidiecéze, která celý projekt financuje.

První zkoumanou památkou byla středověká polychromovaná busta Hanse von Burghausena, stavitele kostela sv. Martina v Landshutu a jedné z nejvýznamnějších osobností pozdně gotické architektury v jižním Německu. Druhým objektem průzkumu bylo unikátní scagliolové antependium z konce 17. století v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Inhausenu. 

Během týdenního pobytu tým specialistů provedl podrobný stavebně-technický, materiálový a restaurátorský průzkum obou památek. Práce navázaly na dlouhodobé zaměření Fakulty restaurování a umožnily využít zkušenosti jejích odborníků v oblasti průzkumu a péče o historické objekty. U středověké busty byly pod vedením doc. Jakuba Ďoubala testovány různé metody čištění s cílem nalézt nejšetrnější způsob odstranění silně zčernalých povrchových vrstev. V případě scagliolového antependia navázal tým Zdeňka Kováříka a Renaty Tišlové na dosavadní výzkum umělého mramoru, kterému se fakulta dlouhodobě věnuje. Do prací se aktivně zapojila také studentka doktorského studia Barbora Viková, která přispěla svými znalostmi v oblasti dokumentace historických objektů a současně získala další zkušenosti s přípravou restaurátorských projektů v zahraničním prostředí.

Výstupem letošního výjezdu bude komplexní průzkumová zpráva a příprava koncepce restaurování obou památek. Díky výborné spolupráci Fakulty restaurování Univerzity Pardubice s Mnichovskou arcidiecézí na tuto přípravnou fázi v příštím roce naváže vlastní restaurátorský zásah, v jehož rámci fakulta provede restaurování obou mimořádně cenných objektů.

Projekt představuje další významný příklad mezinárodní spolupráce naší fakulty se zahraničními partnery. Zároveň potvrzuje, že odborné zázemí fakulty je vyhledáváno i při péči o významné památky evropského kulturního dědictví.

Předmětem rozsáhlého restaurátorského zásahu v zámecké kapli v Kácově bylo zlacení a polychromovaná štuková výzdoba její horní části, která se zachovala v jedinečném rozsahu téměř bez druhotných úprav. Zámecká kaple vznikala na objednávku Anny Marie Františky Toskánské jako součást rozsáhlé barokní přestavby zámku mezi roky 1727 a 1734, autorem štukové výzdoby je podle dochovaných archiválií štukatér Bartolomeo Muttoni a výmalby s motivy Tří králů byly zhotoveny kolektivem autorů kolem malíře Jindřicha Krause. Štuková výzdoba kaple se nedochovala kompletní, její spodní část byla v druhé polovině 20. století drasticky odstraněna. Po řadu let byla dochovaná část výzdoby kompletně uzavřena druhotně doplněnými vyzdívkami v okenních prostorech a sníženým stropem, v roce 2011 došlo k jejímu ‚znovuobjevení‘. 

Závěry průzkumu provedeného Fakultou restaurování UPCE koncem roku 2021 prokázaly, že výzdoba kaple je zcela původní, bez pozdějších zásahů. Průzkum také potvrdil havarijní stav štukových prvků, které se místy oddělovaly od podkladu tak, že hrozil jejich pád. U polychromovaných a zlacených povrchů docházelo v podstatě všude ke krakelaci kliho-křídového podkladu a ke sprašování barevných vrstev. V celé kapli pak byla detekována kolonizace různými rody plísní. 

Restaurátorské práce v kapli byly zahájeny na začátku roku 2022 a ukončeny byly v červnu letošního roku. Během těchto čtyř let se na restaurování kaple podílelo 37 studentů pod vedením osmi akademických pracovníků. Hlavním cílem provedeného zásahu bylo prezentovat dochovanou část kaple v co nejautentičtejší podobě, a přitom co nejlépe zajistit stabilitu jejích částí. Hlavní cíl představovala fixace a konsolidace povrchových vrstev a stabilizace uvolněných štukových prvků. Chybějící části štukových prvků byly doplněny v plném rozsahu tak, aby došlo k celkovému scelení dochovaných povrchů a k potlačení rušivých částí. Vzhledem k velké míře dochování původního povrchu byla zvolena odlišitelná barevná retuš – tečkovaná s barevným rozkladem. Díky jejímu užití je možné druhotně doplněné plochy lokalizovat i bez použití laboratorní techniky, drobné i větší defekty se ale velmi dobře opticky zapojují a při pohledu zdálky nejsou viditelné. 

Pedagogické vedení: doc. Mgr. art. Jakub Ďoubal, Ph.D; MgA. Zuzana Wichterlová, MgA. Daniela Jakubů, MgA. Adéla Škrabalová, MgA. Zuzana Auská

Studenti FR UPCE: MgA. Balcar Jakub; MgA. Khomenok Taisiia; MgA. Knot Marek; MgA. Mašíková Veronika; MgA. Mrověc Vojtěch; MgA. Šaffer Vít; MgA. Urbanová Lucie; MgA. Veselá Blanka, MgA. Farská Radka, MgA. Tkáčová Juliána, MgA. Kubasová Simona, MgA. Matoušková Eliška, MgA. Töröková Timea, MgA. Beránková Adéla, BcA. Koledova Anastasia, BcA. Korábková Zuzana, MgA. Schreiber Samuel, Frysová Markéta, BcA. Višeněvský George, BcA. Alexandra Michalíková, MgA. Vyhnánková Šárka, MgA. Vítková Eliška, MgA. Drašnarová Eliška, MgA. Šafaříková Andrea, MgA. Koryťáková Alexandra, Čemanová Barbora, Menšíková Adéla, Vondřichová Anna, Špalková Anna, Slováčková Agáta, BcA. Šimák Marek, BcA. Holmanová Jana, BcA. Sojková Zuzana, BcA. Müllerová Adéla, BcA. Lett Matěj, BcA. Jirásková Klára, BcA. Suk Jakub.

Odborná spolupráce: Ing. Petra Lesniaková, Ph.D., MgA. Mgr. Věra Sejkorová, doc. Ing. Marcela Pejchalová, Ph.D., Mgr. Vladislava Říhová, Ph.D.

Odborný dohled NPU: Mgr. Ludmila Maděrová

Věda se dá poznávat jeden v laboratořích. To úspěšně potvrdil další ročník Vědecko-technického jarmarku Univerzity Pardubice, kdy Pernštýnské náměstí zaplnily desítky pokusů, hlavolamů, vědeckých stanovišť a aktivit pro děti. 

Popularizátorům ze všech sedmi fakult univerzity se podařilo vytvořit atraktivní program, který srozumitelnou a zábavnou formou přiblížil moderní technologie, přírodní vědy i technické obory. Jak funguje umělá inteligence? Co všechno dokážou mikroorganismy? A jakou cestu urazí bavlna, než se z ní stane tričko? Náměstí se proměnilo v otevřenou laboratoř plnou pokusů, objevů a interaktivních aktivit pro děti, školní skupiny i veřejnost. Program nabídnul například poznávání minulosti všemi smysly, cestu světem bankovek, pohled na Pardubický kraj z výšky nebo experimenty zaměřené na fyziku či fungování lidského zraku. Návštěvníci si vyzkoušeli také kreativní komunikaci prostřednictvím umění, seznámili se s požární ochranou nebo kreativně vyjádřili své pocity přes umění. 

Součástí letošního ročníku byly nově také partnerské organizace a spolky zaměřené na vzdělávání dětí a mládeže, které program rozšířily o logické hry, stavebnice či pohybové aktivity.

Foto: archiv UPCE, fotograf Adrián Zeiner; archiv MMP, fotograf Tomáš Kubelka 

Vítězové dubnové výzvy Rozhýbejme univerzitu převzali ocenění. Nejúspěšnější sportovce jednotlivých kategorií při slavnostním setkání vyzdvihl rektor univerzity prof. Libor Čapek. Do šestého ročníku výzvy se zapojilo všech sedm fakult a rektorát. Akce se zúčastnil dosud nejvyšší počet účastníků, 1 153 studujících a zaměstnaných, kteří zaznamenali rekordních 115 984 kilometrů.

Nejlépe si letos opět vedla Fakulta chemicko-technologická, která v součtu zvítězila ve všech třech sledovaných aktivitách – v chůzi, běhu i cyklistice. Druhé místo obsadila Fakulta ekonomicko-správní, třetí skončila Dopravní fakulta Jana Pernera.

Mezi nejlepší účastníky výzvy v kategorii jednotlivců, zahrnující zaměstnané i studující, patřili Bc. Aneta Venclová z FES, která v chůzi zdolala 759 km, Bc. Renáta Čukanová z FChT s výkonem 471 km v běhu a prof. Radovan Soušek z DFJP, jenž na kole překonal 4 252 km.

Letos kromě pohybu lidé z univerzity také pomáhali. Prostřednictvím aplikace EPP od Nadace ČEZ zajistili šek na 150 tisíc korun pro kolegu, akademika a bývalého proděkana Fakulty filozofické - PhDr. Ivo Říhu, Ph.D., který trpí onemocněním ALS.

Studentky 2. ročníku bakalářského studijního programu Fakulty restaurování UPCE v Litomyšli se vrátily na břeh řeky Loučné k objektu vodárny, aby zde vytvořily nové sgrafito - jedná se o uměleckou techniku, kdy se vyškrabává vlhká omítka.

Letos byl vybrán motiv hejna ptáků od Ludmily Jandové.

V prvním březnovém týdnu roku 2026 proběhl na zámku v Českém Krumlově mezinárodní workshop realizovaný v rámci projektu AKTION – Materiality of Cultural Heritage II. Projekt je zaměřen na interdisciplinární výzkum kaple sv. Jiří a její mimořádně cenné barokní výzdoby z umělého mramoru. Workshop spojil pedagogy a studenty z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice v Litomyšli a z vídeňské Universität für angewandte Kunst Wien (die Angewandte). Výzkum navazuje na dlouhodobou spolupráci obou institucí v oblasti studia historických uměleckořemeslných technik a péče o kulturní dědictví. 

Během čtyřdenního workshopu probíhal přímo v interiéru kaple rozsáhlý restaurátorský a materiálový průzkum. Studenti pracovali v mezinárodních týmech pod vedením odborníků z obou fakult a seznamovali se s metodami nedestruktivního průzkumu, dokumentace a vyhodnocování poškození umělého mramoru. Součástí programu byly také odborné přednášky zaměřené na historii kaple, technologii scaglioly, možnosti materiálových analýz či pokročilé fotografické dokumentační metody včetně UV fluorescence. 

Dne 15. května 2026 proběhlo na půdě vídeňské die Angewandte závěrečné setkání účastníků workshopu. Studenti zde prezentovali výsledky svého průzkumu a diskutovali s pedagogy nad získanými poznatky. Součástí programu bylo také vyhodnocení dosavadních výsledků projektu a příprava finální restaurátorské dokumentace a návrhu budoucí konzervátorské péče o kapli sv. Jiří.

Významnou součástí projektu je také studium díla mramoráře Mathiase Andrey, autora výzdoby kaple sv. Jiří, který působil jak v českých zemích, tak v Rakousku. Výzkum proto propojuje archivní bádání, restaurátorský průzkum i komparaci dalších realizací tohoto barokního umělce. Projekt bude v následujících měsících pokračovat odbornou studijní cestou po rakouských památkách spojených s působením Mathiase Andrey, během níž budou členové týmu dále dokumentovat jeho realizace a porovnávat technologické a výtvarné postupy. Veškeré výsledky projektu, včetně restaurátorských průzkumů, archivního výzkumu a dokumentace, budou finalizovány během podzimu.

Univerzita Pardubice o uplynulém víkendu nechyběla na oblíbeném Majálesu Pardubice. V univerzitním stanu si návštěvníci mohli zahrát beer pong a další hry nebo si vyrobit festivalový náramek.  

Součástí tradiční studentské akce bylo korunování krále a královny majálesu. Letos studující vybrali ze svých řad Jennifer Volákovou a Josefa Melichara z Fakulty chemicko-technologické. 

Se speciálně upravenou choreografií na majálesu vystoupila skupina studujících Tanečníci z UPCE.

Oddělení propagace a vnějších vztahů

Univerzita Pardubice (UPCE) připravila druhý ročník setkání Technology Day pro municipality. Představila konkrétní možnosti využití svých výzkumných kapacit v praxi. Setkání organizovalo univerzitní Centrum transferu technologií a znalostí (CTTZ).

Program Technology Day nabídl čtyři tematické bloky:

• alternativní využití vedlejších produktů z bioplynových stanic, 
• rozvoj turistické destinace Pardubický kraj, 
• spolupráci akademické sféry a veřejné správy, 
• prevenci rizikového chování u dětí. 

Své znalosti prezentovali výzkumníci z Fakulty chemicko-technologické, Fakulty filozofické a Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice.

Jednotlivé příspěvky doplnila diskuse a příklady dobré praxe. Součástí programu bylo také vystoupení partnerských organizací, které mohou pomoci s financováním projektů a přenosem znalostí do praxe. Patřilo mezi ně například Centrum pro regionální rozvoj České republiky nebo místní akční skupiny, které podporují rozvoj regionů a čerpání prostředků z evropských i národních programů.

Akce se konala v návaznosti na iniciativu Úřadu vlády České republiky Science2Policy, která podporuje efektivní využívání vědeckých poznatků ve veřejné správě. Na organizaci se podílela také regionální iniciativa PARádní kraj zaměřená na inovace v Pardubickém kraji.