Søren Zeuth je dánský fotograf, který se celý svůj profesní život zajímá o člověka, jeho životní postavení, naděje a sny. Ve svých projektech sleduje příběhy lidí a jejich přežití v různých, často svízelných podmínkách. Tento zájem jej přivedl na taková místa jako Senegal, Mongolsko, Grónsko, Nikaragua, Ghana, Bangladéš, ale i dánský Lolland. Jeho metoda téměř forensního zaznamenávání skutečnosti je na výstavě představena ve dvou projektech, navzájem provázaných problematikou produkce oděvů v zemích globálního jihu pro globální sever, a jejich likvidace směřující v opačném gardu zpět do třetího světa. Forensní estetika cílí na zapojení diváka do procesu mentální rekonstrukce. Nutí diváka adaptovat forenzní pohled, proniknout do neúplných narativů a fragmentálních informací tak, aby četl dílo jako příklad evidence. Rugoff tvrdí, že „taková díla trvají na tom, že obsahem je něco, co nemůže být viděno…a vyžaduje to na divákovi, že bude zkoumat stopy a náznaky, které bude číst jako klíče k interpretaci.“
Rana Plaza Fashion. Nikdo neví, kolik lidí zemřelo, když se zřítila budova Rana Plaza 24 dubna 2013 v Savaru u Dhaky, hlavního města Bangladéše. Odhadem jde o 1134 obětí. Byla to nejhorší katastrofa v historii textilního průmyslu. Přes 4 milióny pracovníků v Bangladéši šije oblečení pro globální západní oděvní průmysl. Většina vydělá kolem 6 korun za hodinu. V Rana Plaze byly 4 továrny, které všechny vyráběly oblečení pro známé, globální oděvní značky a západní módní domy. Dům měl 8 pater, přestože byla jeho stavba původně povolena jen na 4. Den před kolapsem byli zaměstnanci evakuováni poté, co byly objeveny trhliny v konstrukci stavby. Ale 24 dubna ráno přinutili vedoucí továren pracující opět nastoupit do práce pod pohrůžkou nevyplacení mzdy. Zaměstnanci tak prakticky neměli možnost odmítnout. V 8.30 vypadl proud. Byly zapnuty náhradní generátory, a jejich vibrace způsobily kolaps budovy.
Spotřeba „rychlé módy“ je na vzestupu a dramaticky zatěžuje prostředí. Od roku 2000 se počet nově zakoupených kusů oděvů běžným spotřebitelem na západě více než zdvojnásobil, zatímco četnost nošení nových kusů klesl o 36 %. V roce 2022 akceleroval oděvní průmysl do ultra-rychlé módy, což mělo za následek ještě levnější oblečení a v horší kvalitě. Jen po několikerém nošení se hned odkládá. Zažitý narativ ohledně odevzdávání oděvů pro secondhand použití by měl být přehodnocen. Mnoho lidí si myslí, že věnování použitých oděvů je dobrým skutkem. Ovšem obchod s těmito oděvy není žádnou charitou. Nejde ani o recyklaci. Jedná se o kolonizaci odpadem. Pouze malé procento darovaných oděvů je v dost dobrém stavu na to, aby mohlo být znovu prodáno. Realita je taková, že většina objemu těchto oděvů končí na odpadových haldách globálního jihu.
Obroni wavu. Kantamanto, Accra, Ghana, je největším světovým odběratelem použitých oděvů. V Ghaně se použitému oblečení říká Obroni wavu, což znamená „oblečení mrtvého bílého muže“. Zde se otočí nejméně 25 milionů kusů oděvů měsíčně, což je mnohem více než jakýkoliv přeprodej oděvů na globálním severu. Komunita Kantamanto neúmorně pracuje na znovu prodeji a opravách zahozeného odpadu globálního severu. Vzniká tak malá produkce jakési street fashion, ale většina jejich úsilí je pohřbíváno pod tíhou nezměrného množství odpadu. Podle průzkumu od roku 2016 více než 40 % miliónů kusů oděvů, které projdou trhem v Kanatamantu každý týden, opustí trh jako odpad. To představuje jeden z největších zdrojů konsolidovaného odpadu ve městě Accra a následně v jeho okolí na haldách podél břehů řek. Tuny oděvů jsou vpleteny do rostlinstva v korytech řek, a proud je odnáší až do moře, kde je vlny vyplavují na pobřeží jako nechtěné svědky kolonizace odpadem.
Zeuth mapuje výmluvné důsledky tohoto obchodu oděvního průmyslu v někdy až surreálných obrazech pustošení a zkázy, které jsou nám zde na globálním severu taktně zamlčené a skryté. Dokumentované stopy (fotografie) stop odkazují k předešlému ději, který zůstává v našich představách, kde je vytvářen spojením asociací v naší představivosti.
Tomáš Lahoda
