Technicolor je v našem povědomí spojen s vizitkou Hollywoodu. Jde totiž o společnost, která stojí za vynálezem série barevných procesů při výrobě filmů, které navždy změnily charakter filmu svými jasnými, ostrými, saturovanými barvami s téměř surreálným efektem. Francis F. Coppola dokonce považoval Technicolor za „synonymum kvality“.
Když jsem vycházel z ateliéru Tomáše Absolona, na sítnici se mi mihotala specifická barevná škála jeho obrazů evokující určitý nejasný feeling, snad 70tých let, a lámal si jsem si hlavu, jak jeho práce popsat. Na prahu dveří jsem ještě zaslechl přidušený šepot oněch 30 děl, které jsem právě zhlédl. Šeptali si mezi sebou jednotlivé prvky abstraktních kompozic, v tichém dialogu, snad doufaje, že je ještě na odchodu zaslechnu a něco z toho pochytím.
Začala Idea: „Snad kurátor pochopil, že provádíme jakési permanentní dialektické zjevování a zastírání, kódování a dekódování, balancujeme mezi orientací a dezorientací, tvoříme kvasiobjektivní řád znaků, které se brání jakémukoliv konkrétnímu čtení. Osvobozujeme fragmenty zdánlivě rozpoznatelné skutečnosti od jejich spojitosti s realitou do bodu, kdy se stávají nezávislou autonomní entitou. Všechny prvky obrazu jsou zajímavé pouze jako čisté formy, ne kvůli jejich případné referenci k nějakému vnějšímu kontextu. Tento soubor čistých forem je použit jako idiosynkratický materiál jakási abecedy operující ve své vlastní logice, která má smysl pouze v rámci vymezených mantinelů. Způsob malby kombinuje hard-edge s grafickým projevem fixu, monochromní plochou domácích nátěrů s post-gestickými tahy…“
Náhle monolog přeruší Nehluboký Prostor, který podmalovává pozadí všech Absolonových prací: „Stíne, nebýt mne nemáš se kam hodit.“ A Stín na to: „já tu jsem jen díky Platónovi a jeho podobenství o jeskyni, a tady těm podivným tvarům vedle mne, které mne vrhají, nebo jejichž plasticitu iluzivně znázorňuji. A jak jistě víte, ono známé podobenství bývá nejčastěji diskutováno z hlediska epistemologického a politického. První interpretace je chápána jako podobenství o lidské nevědomosti a lidech neschopných nebo neochotných hledat pravdu a moudrost. Ta druhá zakládá svoji interpretaci na popisu způsobů, jimiž vládci bez silného filosofického zázemí manipulují lidskou společnost…“
Tvar mlčí. Zase poučují, říká si v duchu. Je si vědom své dvojznačné podoby. Někdy plochý přechází v iluzivně trojrozměrný a zpět, jeho podoba může evokovat esovité, spirálovité křivky notového klíče nebo písmena nějakého Absolonova nově designovaného fontu, který by mohl vycházet z deformovaného dvojitého w loga Willyho Wonky a jeho továrny na čokolády. A navíc, nechce diváka nijak svádět případnými podobnostmi nebo referencemi k vnějšímu světu.
Nakonec opět kontruje Idea: „Vážení, nehluboký prostore, stíne, tvare, beze mne byste nebyli. Ideje, a nikoli smyslově vnímatelný materiální svět, představuje nejvyšší a základní úroveň skutečnosti. Švýcarský lingvista a semiotik Ferdinand de Saussure viděl smysl ne v jednotlivých slovech, ale ve spojeních mezi nimi. Stejně tak fungují vystavené obrazy na spojení a kombinaci jednotlivých prvků ve vzájemných permutacích.“ A svá slova jako by podpořil na obrazech zdánlivě náhodně umístěnými, pastózními, gestickými tahy štětcem jako finální znejistění celé kompozice.
Znejistěn, nevím, zda jsem tento dialog skutečně zaslechl, byl to sen? nebo jen okamžité bleskové osvícení? byl to snad zhuštěný koncentrát rozhovoru s autorem? nebo nemotorný pokus o verbalizaci něčeho, co se slovům vymyká? Hledání smyslu ve spojení slov? Posudˇte a pokuste se sami.
Tomáš Lahoda
