U vědy by se všem vysokým školám mělo měřit stejným metrem. Rozhodující není velikost univerzit, ale výsledky vědců. Ty mohou být i u škol v regionech na vynikající úrovni. „Kvalitního hodnocení dosahují také naši lidé, a to napříč fakultami,“ říká v rozhovoru rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek, který se nově stal místopředsedou České konference rektorů.

Česká konference rektorů v novém složení poprvé zasedla na začátku srpna. Jak se cítíte v nové pozici?

Pro mě to není úplně nové, už jednou jsem byl místopředsedou České konference rektorů. Cítím se tedy přirozeně. A shodou okolností budu mít na starosti stejnou oblast, jakou jsem měl již v minulosti, vědu, výzkum a tvůrčí činnost. Je to práce nad rámec toho, co musí člověk dělat jako rektor středně velké univerzity.

Co jste na úvod projednávali?

Museli jsme si rozdělit portfolia, a dále jsme řešili, co nás čeká v následujícím akademickém roce. První zasedání k jednotlivým bodům a oblastem bude na začátku října. Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou máme na programu zasedání, je hodnocení vysokých škol podle schválené  metodiky 2017+.

Cílem nového vedení by mělo být spravedlivější rozdělení peněz mezi vysoké školy. Názor na hodnocení je různý a ozývaly se nespokojené hlasy.

Tato problematika je hodně široká a rozebrat ji by vyžadovalo mluvit o ní několik hodin. Chceme férová pravidla, která by platila pro všechny lidi a pro všechny instituce stejně. Mělo by to být tak, že se bude podporovat tvůrčí činnost napříč celou zemí a hlavně její kvalita. Nemělo by tolik záležet na tom, kde konkrétní výsledek vzniká. Bylo by nespravedlivé hodnotit vysokou školu jenom podle toho, že má letitou historii, nebo že sídlí v hlavním městě. Všem by se mělo měřit stejným metrem.

Do teď tomu tak nebylo? Měla například Univerzita Karlova oproti naší univerzitě nějaká privilegia?

Takhle bych to nechtěl formulovat. Jde o to, aby zmíněné pravidlo platilo i  v budoucnosti. Nechtěl bych se vymezovat vůči Univerzitě Karlově, která je nejstarší u nás a má také nejrozsáhlejší výzkumný potenciál. Je to samozřejmě také dáno tím, že spolupracuje s dalšími pražskými institucemi, kde je spousta výzkumných ústavů Akademie věd, a také přirozeně intenzivnější pohyb lidí, znalostí, vědomostí i peněz než na regionálních univerzitách. To však neznamená, že by jinde nemohla být univerzita s oborem na špičkové úrovni, která může soutěžit s velkými školami. Ba dokonce v něčem může být ještě lepší. Nedá se tedy kategorizovat absolutně. Pravidla by však měla být pro všechny stejná.

Bylo nezvolení rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy do čela předsednictva České konference rektorů skutečně vzpourou malých škol vůči Univerzitě Karlově?

Takové názory zaznívaly, ale nemyslím si, že by tomu tak opravdu bylo. Univerzita Pardubice má s Univerzitou Karlovou velmi dobré vztahy. Jsem členem vědecké rady této vysoké školy a velmi si toho považuji. Jezdím na pravidelná zasedání a myslím si, že v řadě věcí jsou skvělí. V jiných vynikáme my nebo jiné vysoké školy.  Spíše to vnímám jako přirozený vývoj. Lidé se v institucích mění a je normální, že se střídá i předsednictvo České konference rektorů a v pozici předsedy nesetrvává pouze rektor největší univerzity v zemi. Změny už mimochodem proběhly i v minulosti. Bývalý rektor České zemědělské univerzity prof. Jan Hron, předchůdce současného předsedy Petra Skleničky, byl ve funkci předsedy ČKR dvakrát.

Napjatá situace je dlouhodobě mezi rektory vysokých škol a prezidentem. Už se tato situace uklidnila?

Já doufám, že ano. A že pozvánku na Pražský hrad 28. října snad dostanou všichni rektoři. Lidé by spolu měli mluvit, na druhé straně respektuji individuální rozhodnutí. Nedělal bych z toho ukvapené závěry, rektoři hodně cestují, mají spoustu zahraničních cest a ten důvod nepřítomnosti může být třeba i pracovní.

Jste v České konferenci rektorů garantem komise pro vědu, výzkum a inovace. Kde se podle vás nachází současná česká věda?

Stav české vědy je úměrný historickému vývoji a úrovni financování. Nemáme se rozhodně za co stydět a na řadě pracovištích se dělá velmi kvalitní věda, která snese srovnání se světem. Rozhodně nepatřím k lidem, kteří by hořekovali nad tím, jak je u nás nízká úroveň v oblasti vědy, a že máme malou mezinárodní spolupráci. V poslední době se naopak hodně investovalo a vznikla celá řada nových výzkumných center. Máme dobře našlápnuto na slibný budoucí vývoj. Oblast vědy musíme ale postupně pěstovat. Nevěřím moc velkým manažerským rozhodnutím, ale přirozenému organickému vývoji.

V rámci vědy je nutné podporovat všechny obory. Přesto jsou na školách ve kvalitě vědních disciplín rozdíly. Který obor je v současnosti nejlépe hodnocený?

Na naší škole má největší vědecký výkon chemie, ať už ji budeme měřit kvalitou publikací a jejich počtem nebo citačním ohlasem. Je to zpětná vazba pro vědce, která říká, jak čtené jsou práce odborníků. Následují historické vědy, které na naší škole reprezentuje řada významných badatelů. Ti si už vychovali své žáky – mají velký přesah institucionální, ale i mezinárodní. O jejich práci je zároveň zájem i v komerční sféře. Píší totiž knihy, které jsou nejen zajímavé pro odborníky, ale také se velmi dobře prodávají, což je indikátor toho, že zajímají i laiky.  

Nově se také otevřelo Centrum pro etiku na Fakultě filozofické, což je zcela mimořádný projekt s mezinárodním přesahem. Rozhodně bych nepodceňoval ani rozsáhlou spolupráci s aplikační sférou. Tímto směrem se orientuje zejména Fakulta elektrotechniky a informatiky, ale také Dopravní fakulta Jana Pernera či Fakulta ekonomicko-správní. Jako rektor jsem v minulém roce ocenil například práci skupiny docenta Hájka, a to za publikace v oblasti ekonomiky regionů.

Jak si stojí menší fakulty Univerzity Pardubice?

Odborníci z Fakulty zdravotnických studií také publikují a některé jejich práce s přesahem do medicíny jsou hodně citovány. Nejmenší Fakulta restaurování je velmi aktivní v tvůrčí činnosti a má řadu projektů. Když se podíváme na poměr mezi penězi, které získávají na pedagogickou a tvůrčí činnost, tak jsou na tom možná ještě o něco lépe než chemie. Také se rádi našimi fakultami pochlubíme veřejnosti.

Pokud byste měl obory hodnotit v rámci celé České republiky, byl by žebříček jiný?

Na první místo bych asi také vyzdvihl chemii. Je nejlépe hodnocená a snese srovnání s mezinárodním prostředím. Na velmi dobré úrovni je ale i fyzika a lékařské vědy. Možná snad humanitní a společenské vědy na tom ve srovnání se zbytkem světa tak dobře nejsou. Museli bychom se ale dívat na konkrétní obory.

Předsednictvo České konference rektorů by mělo v říjnu jednat s ministrem školství Robertem Plagou. Čeho se toto první jednání dotkne?

My intenzivně a pravidelně jednáme zejména s jeho náměstkem Pavlem Dolečkem. Mimochodem první týden v září probíhalo na Univerzitě Pardubice jednání kolem kulatého stolu a připravuje se nový strategický záměr ministerstva po roce 2021. Jsem velmi rád, že tato schůzka představitelů vysokých škol byla právě u nás, vedli jsme zajímavou diskuzi.

Můžete být konkrétní?

Týkala se právě vědy a výzkumu. Bavili jsme se o strategiích do budoucna a o financování. Tedy o penězích, které přichází jako institucionální. Samy školy se mohou rozhodnout, jak je využijí. A dále o projektových financích, které získáme soutěží. Zkrátka aby ten poměr byl rozumný. O tom byla poměrně široká debata.

Funkční období je dvouleté. Co byste chtěl během této poměrně krátké doby prosadit?

Myslím, že dvouleté období je rozumné, vždycky by se lidé ve vedení měli střídat. Vnímám to jako službu. Mám v sobě pokoru, která mě řídí v mých krocích. Nejsem zde proto, abych prosadil svůj názor, ale snažím se vyslechnout také názory ostatních. A chtěl bych dosáhnout toho, abychom se dokázali o všech věcech rozumně domluvit. Důležité je  debatovat se zástupci veřejných, ale i soukromých vysokých škol a shodnout se. Není to ale vždy jednoduché, protože diskuze více jak čtyřiceti lidí může být docela komplikovaná. Udělám ale vše proto, abychom nacházeli shodu.

S předsedou České konference rektorů Petrem Skleničkou se tedy zatím shodujete?

Určitě. Jsem vstřícný člověk, který dokáže naslouchat i odlišným názorům a najít průnik. To jako rektor vysoké školy musím dělat také. V akademické sféře moc nevěřím na manažerskou centralizační roli, kdy se rozhoduje téměř „polovojensky“. Vždy je třeba hledat rozumnou dohodu s ostatními aktéry.

Morový sloup Panny Marie Neposkvrněné v Šultysově ulici prochází od roku 2015 rozsáhlými opravami. Z okolí sloupu ale pomalu mizí lešení a proces restaurování se blíží ke konci. Práce by měly být dokončené na podzim. 

„Nyní se pracuje ještě na spodní části sloupu, respektive na balustrádě a schodišti,“ doplnil Jakub Ďoubal, vedoucí ateliéru restaurování kamene na Fakultě restaurování UniverzityPardubice, jehož studenti zde pod odborným dohledem pilně pracují. Mladší studenti na jednodušších detailech, studenti magisterského studia pak provádí výrazně komplexnější práce. 
Stav morového sloupu na začátku jejich restaurátorské cesty nebyl vůbec dobrý. „Překvapil nás celkový stav sloupu, který byl neuspokojivý, ač poslední úpravy proběhly v roce 2003,“ poznamenal Ďoubal. 
Největším oříškem podle něj bylo čištění černých krust, které ohrožovaly zejména jemné reliéfy. „Při restaurování byly využity nejnovější poznatky v oboru. Například čištění bylo prováděno pomocí laseru a na zpevňování narušeného kamene byly použity vápenné nanosuspenze,“ přiblížil vedoucí. 
Po dokončení restaurování je podle odborníka nutné nastavit režim pravidelné údržby morového sloupu. „Ta se provádí zhruba po pěti letech a zahrnuje drobné opravy, například spárování či retuše,“ vysvětlil Ďoubal. Další komplexnější zásah se pak dá předpokládat v horizontu patnácti až dvaceti let.

Článek byl převzat z kutnohorsky.denik.cz

Studijní program Erasmus přilákal do Česka v akademickém roce 2017/2018 rekordní počet vysokoškoláků ze zahraničí. Do tuzemských institucí a na vysoké školy přijelo skoro 11 tisíc studentů, což je nejvíc za dvacet let fungování programu. Podle Domu zahraniční spolupráce jde nejčastěji o studenty ze Španělska, Francie a Slovenska. Láká je široká nabídka předmětů v angličtině, ale i nízké ceny a pověst Česka jako jedné z nejbezpečnějších zemí světa. Data za uplynulý akademický rok budou k dispozici až v září.

Za poslední čtyři roky vzrostl počet zahraničních studentů přijíždějících přes program Erasmus do Česka o téměř 30 %. Zatímco v akademickém roce 2014/2015 se jich zúčastnilo studijního pobytu nebo praktické stáže 8359, v minulém akademickém roce (2017/2018) to bylo už 10 839.
Za tu dobu přijelo nejvíc studentů ze Španělska – téměř šest a půl tisíce, dále pak z Francie, Slovenska, Turecka a Německa. Nejmenší zájem je u studentů z Lichtenštejnska, těch přijelo pouhých 12.

„Evidujeme výrazný nárůst. Zahraniční studenti oceňují širokou nabídku předmětů vyučovaných v cizím jazyce, zajištění ubytování na univerzitních kolejích, atraktivní polohu České republiky v srdci Evropy a snadnou dopravní dostupnost,“ vysvětluje zájem studentů vedoucí komunikačního oddělení Domu zahraniční spolupráce Lucie Durcová. Podle ní je Česko populární i proto, že je cenově příznivé. Svou roli hraje také skutečnost, že se řadí mezi nejbezpečnější země světa.

Vzhledem k téměř každoročnímu nárůstu očekává Dům zahraniční spolupráce podle Durdové vyšší počet zahraničních studentů i v letošním akademickém roce, celková čísla ale budou k dispozici až v září.

V minulém akademickém roce přijížděli studenti nejčastěji na Univerzitu Karlovu v Praze, druhou nejoblíbenější byla Masarykova Univerzita v Brně a třetí České vysoké učení technické v Praze. „V první desítce nejoblíbenějších univerzit se objevuje zastoupení měst takto: pětkrát Praha, třikrát Brno, jednou Ostrava a jednou Olomouc,“ shrnula Durcová.

Atraktivní jsou i jiná města než Praha

U studentů oblíbená Univerzita Karlova eviduje za letošní akademický rok oproti tomu předešlému sice jen minimální nárůst, z 925 na 935 studentů, zato ale podle předběžně přihlášených očekává v následujícím roce výrazně vyšší zájem. „Dle počtu v tuto chvíli nominovaných studentů na rok 2019/2020 se domníváme, že zde opět k nárůstu dojde a překonáme hranici 2000 přijíždějících studentů Erasmus za jeden akademický rok,“ uvedla Ivana Herglová z Odboru zahraničních vztahů Univerzity Karlovy.

Pro zahraniční studenty jsou ale stále atraktivnější i města mimo Prahu. Například na Univerzitě Pardubice vzrostl zájem o Erasmus o třetinu. „V posledních třech letech je rekordní zájem o Erasmus pobyt. Ročně přijede asi 200 studentů,“ uvedla vedoucí vnějších vztahů Univerzity Pardubice Martina Macková.

„Do Pardubic láká cizince také kultura a poznávání, protože město je dopravní křižovatkou, odkud je dobré spojení kamkoliv po republice i v rámci Evropy. Zahraniční studenti si oblíbili národní večery, výlety do Prahy, Karlových Varů, na Sněžku nebo třeba do Českého Švýcarska, které univerzita organizuje,“ dodala Macková.

Dlouhodobě se Česko umísťuje v počtu přijíždějících zahraničních studentů na 11. místě ze 34 států v programu. „V roce 2016/2017 jsme 11., ale pro rok 2017/2018 jsme se určitě museli v žebříčku posunout minimálně o jedno místo nahoru, protože to k nám přijelo 10 839 Erasmus studentů,“ komentovala poslední dostupná data Lucie Durcová z Domu zahraniční spolupráce. 

Článek byl převzat z CT24.ceskatelevize.cz

Co účastníkům dal Erasmus+? 

• Více než 70 % si po návratu lépe uvědomuje, čemu se chtějí v profesním životě věnovat
• 80 % získalo zaměstnání do tří měsíců po získání diplomu
• Přes 90 % se lépe naučilo pracovat s lidmi z jiných kultur a cítí se Evropany

Program Erasmus+ zvyšuje úspěšnost studentů v osobním i profesním životě a pomáhá vysokým školám více inovovat. Vyplývá to ze dvou nových nezávislých studií, které zveřejnila Evropská komise.

Obě rozsáhlé studie, založené na hodnocení a připomínkách téměř 77 000 studentů a vysokoškolských pracovníků a více než 500 organizací, měřily a analyzovaly přínos programu pro jeho hlavní účastníky. Z výsledků je patrné, že díky Erasmu+ jsou mladí lidé v Evropě více připraveni na novou digitální éru a umí se lépe prosadit v budoucím pracovním životě. Program má také pozitivní vliv na vysoké školy, které díky němu více inovují, intenzivněji se zapojují do mezinárodních projektů a lépe reagují na potřeby pracovního trhu.

Závěry studií s potěšením komentuje komisař pro vzdělávání, kulturu, mládež a sport Tibor Navracsics: „Je úžasné pozorovat, jak se mladí lidé, kteří programem prošli, dokážou úspěšně pohybovat na moderním trhu práce a v rozmanitější společnosti. Absolventi Erasmu+ se cítí být lépe připraveni na nové výzvy, mají lepší profesní vyhlídky a více si uvědomují, co jim Evropská unie v každodenním životě přináší. Vysoké školy zapojené do tohoto programu se vyznačují nejen větší otevřeností světu, ale ze své pozice mohou také lépe reagovat na potřeby pracovního trhu.“

Studie ukázaly především toto:

• Erasmus+ pomáhá studentům s profesní orientací a pomáhá jim rychleji získat práci.

Více než 70 % studentů, kteří se programu zúčastnili, si podle svých slov lépe uvědomuje, čemu se chce po návratu ze zahraničí ve své budoucí pracovní kariéře věnovat. Zkušenosti odjinud těmto studentům také umožňují přehodnotit svá studia tak, aby více odpovídala jejich ambicím. Ze studie zkoumající vliv Erasmu+ na vysokoškolské vzdělávání také vyplynulo, že 80 % absolventů bylo zaměstnáno do tří měsíců od získání diplomu a 72 % absolventů považuje zahraniční zkušenosti za faktor, který jim pomohl získat první práci. Devět z deseti absolventů programu Erasmus+ uvedlo, že dovednosti a zkušenosti získané v cizině uplatňuje v každodenní práci. Program řeší nesoulad mezi požadovanými a nabízenými schopnostmi tím, že se soustředí na rozvoj „měkkých“ a mezioborových dovedností, které zaměstnavatelé potřebují.

• Erasmus+ zesiluje pocit přináležitosti k Evropě

Přes 90 % studentů, kteří se do programu zapojili, se také naučilo lépe pracovat a spolupracovat s lidmi z jiných kultur a cítí se být Evropany. Nejsilněji se tento výsledek programu projevuje u studentů, kteří před jeho absolvováním nebyli o smyslu EU příliš přesvědčeni, a u studentů, kteří se vydali na pobyt do země s většími kulturními rozdíly. Nejvíce se s EU ztotožňují absolventi Erasmu+ pocházející z východní Evropy. 

• Erasmus+ podporuje digitální transformaci a sociální začlenění

Většina zapojených vysokých škol je díky projektům spolupráce v rámci tohoto programu lépe připravena na digitální transformaci. Využíváním nových technologií a inovativních výukových metod se zlepšuje jejich schopnost inovovat a spolupracovat na mezinárodní úrovni. Akademičtí pracovníci, kteří využili Erasmu+, do svých hodin častěji zvou lidi z praxe – zaměstnance z různých podniků do své výuky zapojuje 60 % z nich. Z jejich „nemobilních“ kolegů tak činí jen 40 %. Více než 80 % akademiků uvádí, že se na základě zkušeností ze zahraničí rozpracovávají inovativnější studijní osnovy. Dvě třetiny zúčastněných vysokých škol navíc konstatovaly, že celounijní projekty rovněž přispívají k většímu sociálnímu začlenění a ve vysokém školství pomáhají bránit diskriminaci.

Ze studií dále vyplynulo, že bývalí studenti, kteří se zúčastnili programu Erasmus+, jsou se svým zaměstnáním spokojenější než ti, kteří jej neabsolvovali. Jejich povolání mají také větší mezinárodní rozměr a je u nich dvakrát pravděpodobnější, že budou pracovat v zahraničí. Program Erasmus+ rovněž podporuje podnikání. Každý čtvrtý projekt spolupráce přispěl k podnikatelskému vzdělávání a zintenzivnil podnikání. Třetina projektů pomohla vytvořit spin-offy či start-upy.

Souvislosti

V rámci programu Erasmus+ se během let 2014 až 2018 vydaly na studijní pobyt, praktickou stáž nebo výukový pobyt v zahraničí přes 2 miliony studentů a pracovníků vysokých škol. Ve stejném období bylo poskytnuto financování EU na téměř 1 000 strategických partnerství Erasmus+ mezi vysokoškolskými institucemi a na 93 znalostních aliancí mezi vysokými školami a podniky. Více než 40 % z těchto partnerství a aliancí vybavovalo studenty a akademické pracovníky prospektivními dovednostmi v souvislosti s problematikou životního prostředí a změny klimatu, s energetikou a zdroji, s digitalizací a s podnikáním.

Dvě zmiňované studie (studie zkoumající vliv Erasmu+ na vysokoškolské vzdělávání a studie zkoumající strategická partnerství a znalostní aliance Erasmus+ ve vysokoškolském vzdělávání) posuzovaly dopad programu na dvě hlavní skupiny účastníků: jednotlivce a organizace.

V první studii bylo analyzováno téměř 77 000 účastnických reakcí, včetně odpovědí zhruba 47 000 studentů, 12 000 absolventů a 10 000 vysokoškolských pracovníků. Závěry druhé studie se zakládají na reakcích 258 strategických partnerství a znalostních aliancí Erasmus+ (zastupujících 504 organizací), kterým bylo v letech 2014–2016 poskytnuto financování, a na 26 podrobných případových studiích.

Článek byl převazt z europa.eu. 

Už tento týden Česká republika volí 21 zástupců do Evropského parlamentu. Vysoké školy připravují studenty pro kvalifikovaná povolání v období tzv. vzdělanostní ekonomiky, podporují samostatné, společensky odpovědné a kritické myšlení, jež má zásadní význam pro ekonomickou, politickou a kulturní soudržnost evropských společenství. I proto zástupci českých univerzit vyzývají studenty, aby byli aktivní a k volbám přišli.

„Společná Evropa je úžasný prostor pro výměnu informací, zkušeností i šance k rozvoji. Naši studenti mají možnost přes program Erasmus rozšiřovat svoje znalosti nebo řešit svoje vědecké projekty na jiné univerzitě v jakékoliv zemi starého kontinentu,“ říká rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek.

 Na evropských vysokých školách dnes studuje více než 20 milionů lidí. Celkem 61 tisíc studentů i akademických pracovníků vysokých českých škol mělo možnost poznat výuku na evropských i mimoevropských univerzitách nebo vyjelo do  zahraničí na pracovní stáže.
„Fakt, že je Česká republika členem Evropské unie, získává také naše věda a výzkum,“ připomíná rektor Jiří Málek. „Zapojením do rámcových programů unie a excelentních výzkumných projektů Evropské výzkumné rady se úroveň našich vědeckých týmů zvyšuje. Zkvalitňuje se také výuka, zejména v doktorských studijních programech. Proto je tak důležité projekt společné Evropy podporovat,“ apeluje na účast ve volbách prof. Jiří Málek.
 
Programy Erasmus+ a Erasmus Mundus umožnily získat mezinárodní zkušenost desítkám tisíc studentů i akademických pracovníků. Čeští vysokoškolští pedagogové využili podporu z programu Erasmus a možnost přednášet v zahraničí i začlenit se do mezinárodního výzkumu v rámci 13 tisíc výjezdů.

Česká konference rektorů pokládá také volby do Evropského parlamentu za klíčové kvůli rozvoji vzdělávání v České republice. Je nesmírně důležité, aby Českou republiku v nadcházejícím volebním období na evropské úrovni zastupovali kvalifikovaní a kompetentní lidé, kteří budou schopni ve spolupráci se zástupci ostatních evropských zemí pracovat na vytváření silného vzdělávacího systému pro znalostní ekonomiku, která obstojí v rostoucí globální konkurenci s velkými, stále razantněji se prosazujícími ekonomickými mocnostmi. Česká konference rektorů proto vyzývá všechny občany, zejména studenty a zaměstnance vysokých škol, aby využili svého demokratického práva a zúčastnili se voleb do Evropského parlamentu a aby při rozhodování o tom, komu dát svůj hlas, vybírali z těch kandidujících stran, které prosazují rozvoj a prohlubování evropské spolupráce,“ uvedli v prohlášení zástupci českých vysokých škol.

V uplynulých deseti letech Česká republika čerpala pro tuto oblast z evropských fondů podporu v celkové výši 85 miliard korun. Evropská unie svými projekty podpořila zejména rozvoj studijních programů, nejprve mimo Prahu (Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost ve výši 16 miliard korun), posléze v celé České republice (Operační program Výzkum, vývoj a vzdělávání – 37 miliard korun). Pomohla také vytvořit bázi moderní vědecké infrastruktury a zaměstnat špičkové výzkumníky (Operační program Výzkum a vývoj pro inovace – 32 miliard korun). Díky těmto projektům se podařilo modernizovat vysoké školství České republiky a přispět ke konkurenceschopnosti vysokých škol České republiky v mezinárodním měřítku.

Úplné znění prohlášení Česko konference rektorů najdete v odkazu. 

Obnovovali nebo zkoumali už řadu významných středověkých památek. Například reliéf z věže již neexistujícího Juditina mostu v Praze nebo stavby v jordánském skalním městě Petra. Nyní čeká odborníky z litomyšlské Fakulty restaurování Univerzity Pardubice konzervace pravěké studny, staré přes sedm tisíc let.

Starobylou studnu odkryli archeologové loni při stavbě silnice u Ostrova v Pardubickém kraji. „Naši kolegové restaurátoři, ale i studenti, pracovali už na mnoha cenných památkách vysoké umělecké nebo historické hodnoty. Tato studna je ale bezesporu nejstarším dílem, kterým jsme se u nás zabývali,“ vysvětluje  proděkan Fakulty restaurování Karol Bayer.

Cítíte větší zodpovědnost, když zachraňujete takový nález?

Podvědomě ano, restaurátor si uvědomuje výjimečnost díla. Ale obecně platí zásada stejného profesionálního, odpovědného přístupu u všech uměleckých nebo umělecko-řemeslných děl bez ohledu na jejich věk nebo význam.

Studna se dochovala v poměrně dobrém stavu, zejména díky tomu, že byla dlouho pod vodou. Budete některé její části doplňovat?

Naší hlavní úlohou je konzervovat, přesněji zpevnit a rozměrově stabilizovat zachované dřevěné části studny. Konzervace se bude týkat dvou studní (archeologové odkryli dalších sedm studní z různých pravěkých období, pozn. redakce). Starší studna je podle informací archeologů z dubového dřeva a druhá mladší studna byla zhotovena z jedlového dřeva. Po ukončení se některé oddělené části vzájemně spojí lepením. Nic dalšího doplňovat nebudeme. Studna na pohled zůstane tvarově stejná, tak jak se zachovala.

Co se děje s rozebranými konstrukčními prvky nyní?

Rozebrané konstrukční prvky jsou ponořené v nádobách s vodou v prostorách s chladným stabilním klimatem, kde se udržuje teplota 10-11 stupňů Celsia a v relativní vzdušné vlhkosti 85-90 procent. Postupně začneme studnu napouštět roztokem sacharózy. 

Cukrem? To je tak jednoduché?

Konzervační metoda je technicky poměrně jednoduchá. Zpevňovacím prostředkem je vodný roztok sacharózy. Základní roztok se musí převařit a obsahuje také biocidní prostředek, aby se zabránilo případnému napadení mikroorganismy. Před vlastní konzervací jsme jednotlivé části studny opatrně očistili vodou a následně je ponořili do konzervačního roztoku. Počáteční koncentrace vodního roztoku sacharózy je 5 procent hmotnostních. A v průběhu konzervace se koncentrace se postupně navyšuje až na konečných cca 50 procent hmotnostních. Veškeré tyto postupy konzultujeme se specialistkami na konzervaci dřeva Irenou Kučerovou a Klárou Drábkovou z pražské VŠCHT.

Jak dlouho bude konzervace trvat?

Proces bude velmi dlouhý, což je u této metody obvyklé. Dlouhá doba impregnace mokrého dřeva sacharózou je nutná z toho důvodu, aby byla dosažena dostatečná penetrace roztoku sacharózy do poškozené struktury dřeva a také „výměna“ molekul vody za molekuly sacharózy. S ohledem na velikost a hlavně tloušťku jednotlivých dílů studny potrvá konzervace deset měsíců v případě prken a až patnáct v případě rohových kůlů.

Kolik roztoku je třeba k uchování všech těch dřevěných částí?

Celkový objem impregnačního roztoku pro konzervaci obou studní je přibližně tisíc litrů a bude potřeba šest set kilogramů sacharózy.

Nemůže během záchranných prací dojít k nějakému dalšímu poškození?

Věříme, že ne. Ale naprosto upřímně a otevřeně, tak jako u každého restaurátorského nebo konzervátorského zásahu, nelze riziko poškození nikdy vyloučit úplně. V případě konzervace mokrého dřeva může dojít v průběhu konzervace k mikrobiálnímu napadení a proto je součástí roztoku také biocidní prostředek. Dále se mohou některé velmi poškozené, tedy oslabené části při manipulaci rozlomit. Proto budeme s každým dílem zacházet velmi opatrně. A nakonec by se mohly některé díly při sušení deformovat. Aby se deformaci zabránilo, tak bude sušení probíhat pomalu, v regulovaných klimatických podmínkách a pro jednotlivé díly bude vytvořena pevná opora, která bude případné deformaci bránit.

Co se bude dít se studnou pak?

Cílem je alespoň jednu studnu prezentovat veřejnosti v prostorách Východočeského muzea v Pardubicích. Pokud nebudou studny přímo vystaveny v expozici muzea, tak budou uloženy v depozitáři ve stabilních klimatických podmínkách.

Studna je sice nejstarší památka, kterou restaurujete. Jaké další památky jste zkoumali nebo zachraňovali?

Pocházely obvykle ze středověku. Třeba jsme zkoumali reliéfu z věže již neexistujícího Juditina mostu na Malé Straně v Praze, datovaného do druhé poloviny 12. století. Zkoumali jsme i stavební památky ve známém skalním městě Petra v Jordánsku, především chrám Qasr Al Bint postavený v 1. století před naším letopočtem. Z větších prací pak naši absolventi či studenti restaurovali a zkoumali objekty ve městě Efez na území dnešního Turecka, středověké nástěnné malby v obci Sankt Martin v Dolním Rakousku, nebo středověký kamenný epitaf z kaple zámku v obci Ebergassing v Dolním Rakousku. Restaurovali jsme i čínský závěsný svitek s portrétem zesnulé aristokratky z Národního muzea v Poznani.

Co všechno musí restaurátor umět?

Podle současných požadavků památkové péče ve vyspělých zemích je spektrum vědomostí, poznatků a dovedností, které by měl restaurátor mít, skutečně poměrně široké – od výtvarných disciplín, řemeslných dovedností přes humanitní vědy až po přírodní vědy, zejména chemii. My se snažíme studentům dát dobrý a vyvážený základ ve všech zmíněných oborech.

Na archeology se často nadává, že svými výzkumy brzdí například stavební práce. Vyčítá se něco podobného i restaurátorům?

Stává se to. Zejména pokud se restaurátorské práce provádějí v rámci obnovy stavebních památek. Stavební firmy, pro které jsou restaurátoři v tomto případě subdodavatelem, jsou často pod časovým nebo ekonomickým tlakem, například z konkurenčních důvodů, a tento tlak se potom bohužel přenáší i na subdodavatele, tedy i restaurátory. Pro pečlivé restaurátory je potom za těchto podmínek často obtížné důsledně dodržovat restaurátorské postupy i z důvodu minimalizace nebezpečí poškození restaurovaného díla.

Jak moc musí restaurátor potlačit vlastní umělecké ambice a ctít rukopis autora?

Pokora před originálním dílem a to nejen rukopisem autora, ale někdy i změn, ke kterým došlo v průběhu jeho „života“, je nezpochybňovanou součástí přístupu péče o památky, uplatňovaném na naší fakultě. Tento přístup se snažíme přenášet i na studenty a jsem si jistý, že jej ctí všichni moji kolegové.

Kdo rozhoduje o tom, zda se památka bude zachraňovat?

V první řadě záleží na tom, kdo je majitelem nebo případně správcem dané památky, což může být soukromá osoba, privátní firma nebo instituce. Vlastník památky, která je na Ústředním seznamu kulturních památek České republiky, je povinen podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, neboli takzvaného památkového zákona, pečovat o památku tak, aby nedošlo k jejímu poškození nebo zničení. Pokud něco takového hrozí, tak se ve správním řízení obrátí na příslušný správní orgán – příslušný odbor památkové péče, který na základě metodického doporučení Národního památkového ústavu vydá závazné stanovisko dalšího postupu. O tom, která památka se bude restaurovat, tedy spolurozhoduje více osob od zástupce vlastníka až po specialisty z Národního památkového ústavu. Hlavním rozhodovacím kritériem je stav daného objektu a odhad rizika jeho poškození nebo v krajním případě jeho zániku.

Jaké názory na obnovu památek převažují na počátku 21. století? Dříve například francouzský historik umění Viollet-le-Duc mluvil o navracení do stavu úplnosti, který před tím nikdy neexistoval. Angličan Ruskin naopak napsal, že než znetvořit památku falešnými doplňky, je lepší se smířit s jejím koncem...

V současnosti je hlavním cílem restaurování či konzervování zachování díla, aby se prodloužila jeho existence. Míra a způsob doplnění chybějících nebo poškozených míst, zásahy vedoucí ke zlepšení čitelnosti daného díla jsou vždy velmi individuální, ale obecně je dnes v tomto směru uplatňován podstatně zdrženlivější přístup než v 19. století.

K profesionální obnově a restaurování památek se dnes přistupuje s větší opatrností. Velká pozornost se věnuje jejich zkoumání z různých hledisek i v různých souvislostech. Dalším důvodem větší pečlivosti při rozhodování o postupech konzervace, restaurování či obnovy jsou negativní zkušenosti s některými postupy v minulosti, kdy použití některých postupů přineslo sice krátkodobý efekt zlepšení, ale po delší době znamenali jen urychlení poškozování památky. Dalším trendem v památkové péči je větší důraz na zachování autenticity díla, často včetně změn, ke kterým došlo v průběhu jeho existence. Velký důraz se klade i na takzvanou preventivní péči neboli neinvazivní péči o památkové objekty. To v praxi znamená vytvoření podmínek, které prodlužují existenci díla bez nutnosti fyzicky zasahovat do jeho integrity.

Obor restaurování má tedy budoucnost?

Samozřejmě, pokud bude naše společnost chtít chránit a uchovávat svoje historické kořeny, ke kterým hmotné kulturní dědictví patří, tak má restaurování jako specializovaná fyzická péče o umělecká a umělecko-řemeslná díla, svoje opodstatnění. Zatím tomu tak je, naši absolventi nacházejí uplatnění v muzeích, archivech, galeriích, institucích státní památkové péče nebo pracují samostatně jako OSVČ i v privátních firmách. Podle většiny z nich, se kterými jsem v kontaktu, je tato práce nejen živí, ale také baví a naplňuje.

Pravěká studna

• Unikátní objev provedli archeologové loni u Ostrova v Pardubickém kraji na stavbě silnice D35
• Odkryli dalších sedm studní z různých období pravěku
• Výzkum prováděli odborníci z Archeologického centra Olomouc
• Podle odborníků z Ústavu nauky o dřevě Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně byly stromy použité na stavbu konstrukce studny pokáceny mezi roky 5256–5255 před naším letopočtem
• Ve výplni studny bylo velké množství zbytků bezobratlých živočichů i drobných obratlovců a zbytky rostlin

Ing. Karol Bayer

• vedoucí Katedry chemické technologie a proděkan pro vědeckovýzkumnou činnost a zahraniční spolupráci Fakulty restaurování Univerzity Pardubice
• v letech 1984 – 1995 pracoval pro Památkový ústav Slovenské republiky
• Od roku 1993 působí také jako externí lektor na Umělecko-průmyslové univerzitě ve Vídni
• výzkumnou činnost zaměřuje zejména na analýzy historických maltovin, vlastnosti a využití historických anorganických pojiv, využití nanomateriálů pro konzervaci nástěnných maleb, povrchů architektury a uměleckých a umělecko-řemeslných děl z kamene, omezení vlivu vodorozpustných solí na stavební památky, nástěnné malby a umělecká a umělecko-řemeslná díla z kamene a příbuzných materiálů
• v roce 2018 získal nejvýznamnější ocenění města Litomyšle, Cenu purkmistra Laška, za zásluhy o rozvoj Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.

Článek byl převzat z magazínu vysokých škol Universitas.

Pracovní seminář Aktuální možnosti analytických metod pro identifikaci historických materiálů.

Ve čtvrtek 2.2.2019 se uskutečnil v historické budově Kunsthistorisches Museum Wien (KHM) pracovní seminář: Aktuální možnosti analytických metod pro identifikaci historických materiálů.

Seminář byl určen pro studenty bakalářského a navazujícího magisterského stupně studia oboru Restaurování a konzervace uměleckých a umělecko-řemeslných děl na papírových, textilních a souvisejících podložkách. Seminář vedl Dr. Václav Pitthard z chemicko-technologické laboratoře KHM. Studentům představil analytické metody využívané k identifikaci historických materiálů s důrazem na identifikaci pojiv malířských materiálů metodou plynové chromatografie. Součástí semináře byla komentovaná prohlídka restaurátorských pracovišť „Gemäldegalerie“ a „ Kunstkammer“, ve kterých byli studenti seznámeni a právě probíhajícími restaurátorskými projekty muzea. Seminář byl zakončen komentovanou prohlídkou vybraných částí stálé expozice muzea, během níž byla studentům na konkrétních dílech z 16. a první poloviny 17. století přiblížena technika malby pozdně renesančních a raně barokních mistrů.

Seminář navázal na spolupráci mezi Ateliérem restaurování uměleckých děl (ARUDP) na papíru FR, Chemicko-technologickou laboratoří NG v Praze a Chemicko-technologickou laboratoří Kunsthistorisches museum Wien, která probíhá v rámci projektu IGA Komplexní přírodovědný průzkum techniky a technologie malby Gabriela Müllera, aktuálně řešeného v ARUDP.

Mgr. Art. Luboš Machačko

„Zkázou katedrály jsme byli zděšeni,“ říká i za své kolegy proděkan Karol Bayer, jenž pečuje o vědu a výzkum na malé, velmi specializované Fakultě restaurování Univerzity Pardubice. Ta ovšem sídlí v krásné Litomyšli – hned poblíž opraveného zámku.

* LN Jak vaši kolegové na fakultě přijali zprávu o zničení takové památky, jakou je pařížská katedrála Notre Dame?
Asi podobně jako všichni po celém světě – byli jsme zděšeni a je nám to moc líto. Notre Dame je nejen jedna z nejvýznamnějších sakrálních staveb období gotiky, ale také symbol Paříže, Francie i evropské kultury. A podobně jako i jiní zabývající se péčí o kulturní dědictví jsme byli překvapeni, že se dnes něco takového může stát na tak významné památce, kdy se dbá na požární bezpečnost v budovách a v historických budovách zvláště... Není to myšleno jako kritika, protože ještě stále nevíme mnoho detailů o vzniku a rozšíření požáru, ale beru to spíše jako varování do budoucna.

* LN Mnohé země již nabídly zkormouceným Francouzům peníze anebo odbornou pomoc. Zapojíte se nějak do rekonstrukcí i vy s vaším know-how?
Pokud budeme osloveni v rámci zapojení Česka do obnovy chrámu, jsme zcela jistě připraveni nabídnout naše odborné kapacity, samozřejmě ve spolupráci a v součinnosti s francouzskými kolegy. Know-how, jež můžeme využít a nabídnout, se týká hlavně konzervace a restaurování artefaktů z vápence, jimž se v posledních letech systematicky věnujeme. Otevřeně však musíme dodat, že s podobným typem a rozsahem poškození v důsledku takto masivního požáru nemáme zkušenosti.

* LN Co bude na rekonstrukci chrámu a jeho inventáře podle vás nejtěžší?
To je v této chvíli velmi těžké předvídat. Na prvním místě bude jistě statické posouzení celé stavby, do jaké míry je stabilní nebo poškozená samotná konstrukce či její části. Pak bude zřejmě následovat detailní průzkum a vyhodnocení stavu nejen stavby jako celku, ale i jednotlivých součástí – od povrchu zdiva až po výzdobu katedrály. Až po dokončení této „inventury“ bude možné seriózně připravit strategii a koncept obnovy a posoudit též její náročnost.

* LN Stavba Notre Dame byla požárem narušena, zničen byl i úžasný historický strop... Dá se vytvořit jeho kopie? Jak?
Pokud to statická stabilita stavby dovolí, tak je obecně rekonstrukce možná. Zda se bude provádět, závisí také od výše zmíněného posouzení poškození a rozhodnutí o celkové koncepci obnovy. Technické řešení případné obnovy stropu bude také závislé na tomto rozhodnutí; zda vytvořit kopii stropu týmž způsobem jako originál, anebo tak, aby originál pouze napodoboval „vizuálně“.

* LN Zasaženy byly i historické vitráže z 13. století. Slavné jsou též notredamské varhany, do nichž napadala suť a natekla voda. Umíte takové věci opravit i vy?
Restaurování vitráží ani varhan není součástí vzdělávacích programů naší fakulty restaurování.

* LN Sledujete, která umělecká díla byla ohněm poničena? A jak se po takové pohromě restaurují?
Průběžně sledujeme, ale informace jsou zatím spíše obecné než konkrétní. Proto bude zásadní již výše zmíněný průzkum, posouzení stavu jednotlivých děl a podle toho pak následné vypracování postupu jejich restaurování.

* LN Máte z Česka – či z Polska a Slovenska – analogické zkušenosti s požáry, s ohněm?
S jednotlivými díly poškozenými požárem už zkušenost máme – například z restaurování náhrobku Arnošta z Pardubic ve farním kostele Nejsvětější P. Marie v polském Kłodzku nebo i z restaurování knižních artefaktů silně poničených požárem... Ovšem s poškozením v tak velkém rozsahu, ke kterému došlo na katedrále Notre Dame, jsme se nesetkali.

* LN Co doporučíte ostatním expertům, které čeká plno práce?
Jen velmi jednoduše, aby naše odpověď nevyzněla hloupě – doporučím asi to samé, čím se řídíme při naší „každodenní“ práci i my – tedy trpělivost a pokoru.
 

Čeští mistři v restaurování
* Jedna z nejmenších fakult v ČR funguje již 25 let v Litomyšli, patří však pod Univerzitu Pardubice. * Studuje na ní asi 90 studentů, kteří se rovněž učí, jak vyrobit tradiční materiály. Škola má své ateliéry, v nichž se učitelé a posluchači věnují renovaci papíru, textilu, maleb i kamene. * Do oprav se zapojují nejen šikovní restaurátoři, ale také kunsthistorici a chemici, jímž je ostatně i proděkan Karol Bayer.

Článek byl převzat z Lidových novin, 18. dubna 2019. 

Současné dění v Paříži kolem katedrály Notre-Dame se dotýká i nás. Odborníci z  Fakulty restaurování Univerzity Pardubice nabízí svoji pomoc, zkušenosti a speciální inovované technologie úprav vápence. K situaci se vyjádřili v hlavním zpravodajství pro Českou televizi.

Sledujte reportáž

Pardubická univerzita vznikla přesně před čtvrtstoletím. Tradice vysokého školství v krajském městě jde ale ještě mnohem dál. Začalo to u chemie.

31. března 1994 se z úzce zaměřené Vysoké školy chemicko-technologické stala Univerzita Pardubice. Ta dnes poskytuje vysokoškolské vzdělání nejen v technických oborech, ale také v oblasti humanitních věd, zdravotnictví a dokonce i restaurování uměleckých děl. Šest fakult sídlí v krajském městě, nejmenší fakultu má pardubická univerzita v Litomyšli.

Pardubice městem chemie a studentů

Už na podzim roku 1945 přišly pardubické chemické továrny s nápadem na založení Vysoké školy chemické přímo v Pardubicích. „Ještě nějakou dobu trvalo, než se škola připravila. Protože vysoká škola, to není jen o budovách, vybavení, přístrojích a technice, ale hlavně vždy o lidech. A to jak učitelích, tak studentech,“ dodává rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek.

Vysoká škola chemická v Pardubicích byla z rozhodnutí československé vlády zřízena 27. června 1950. V příštím roce tedy pardubická univerzita oslaví 70. výročí vysokoškolského vzdělávání. První přednášky začaly 15. října 1950, a to v adaptovaných prostorách pekařské a cukrářské průmyslovky. Tehdy měla Vysoká škola chemická 120 posluchačů.

V roce 1951 vysoká škola získala budovu bývalé státní průmyslové školy na náměstí Čs. legií v Pardubicích, kterou Univerzita Pardubice využívá dodnes. Celý areál prošel v posledních 10 letech rozsáhlou rekonstrukcí a dnes je z ní moderní komplex, kde souzní historická i novodobá architektura. Primárně dnes objekt slouží Fakultě elektrotechniky a informatiky, Centru materiálů a nanotechnologií a je místem dalších vzdělávacích a tvůrčích činností převážně pro doktorandy.

V listopadu 1953 se status školy změnil. Vzniká známá VŠChT, Vysoká škola chemicko-technologická. Začalo na ní působit mnoho významných vědců a pedagogů, kteří založili první specializované katedry. Postupně se původní čtyřleté studium změnilo v pětileté a studenti si mohli vybírat ze sedmi specializací chemie a technické chemie.

Nové budovy a kampus

S narůstajícím počtem studentů musela VŠChT řešit i otázku budování nových učeben, rozšíření zázemí školy a také ubytování pro své posluchače. Na počátku 60. let vznikl na okraji Pardubic pavilon pro technologické katedry a k historické budově na náměstí Čs. legií bylo přistavěno severní a západní křídlo. Na pravém břehu Labe se staví vysokoškolské koleje, menza a také sportoviště.

V lednu 1991 v Pardubicích vzniká nová fakulta. K Fakultě chemicko - technologické přibyla Fakulta územní správy, o dva roky později přejmenovaná na Fakultu ekonomicko-správní. Součástí vysoké školy se také stává Ústav cizích jazyků (později přejmenovaný na Ústav jazyků a humanitních studií, který se stal základem dnešní Filozofické fakulty). V roce 1993 vzniká Dopravní fakulta Jana Pernera.

V březnu 1994 se z Vysoké školy chemicko-technologické stává oficiálně Univerzita Pardubice. „Jsem rád, že Univerzita Pardubice má v názvu jméno města, tak, jak je to běžné ve světě. Jsme na to opravdu pyšní,“ dodává rektor pardubické univerzity Jiří Málek.

V roce 2002 Univerzita Pardubice zakládá další dva vysokoškolské ústavy, Ústav elektrotechniky a informatiky a Ústav zdravotnických studií. V červenci 2005 se k univerzitě připojila také Fakulta restaurování, která původně v Litomyšli vznikla jako soukromá škola. Dnes je nejmenší fakultou pardubické univerzity.

Ve stejném roce dochází k přejmenování Fakulty humanitních studií na Fakultu filozofickou, v roce 2007 se z Ústavu zdravotnických studií stala samostatná Fakulta zdravotnických studií. Od ledna 2008 má Univerzita Pardubice sedm fakult, nejmladší fakultou je Fakulta elektrotechniky a informatiky, která vznikla z Ústavu elektrotechniky a informatiky.

Nejen moderní kampus u Labe

V 90. letech získala škola nový komplex budov na pravém břehu Labe a tím možnost dalšího rozvoje. Na podzim roku 1997 byla otevřena moderní Univerzitní knihovna, o dva roky později univerzitní aula a další posluchárny. Nový areál Fakulty chemicko-technologické při svém otevření v roce 2008 získal prestižní ocenění Grand Prix architektů.

Následovaly další investiční projekty, které podpořil stát a Evropská unie. Vzniklo nové univerzitní výukové zázemí, a to jak v městské části Polabiny, tak v centru města i v Technologickém areálu v Doubravicích. Nové ateliéry a vybavení získala i Fakulta restaurování v Litomyšli.

Univerzita Pardubice je jediná vysoká škola univerzitního typu v Pardubickém kraji. Za dobu své existence, samozřejmě se svoji předchůdkyní, Vysokou školou chemicko-technologickou, vychovala desítky tisíc odborníků. „Z hlediska rozpočtu a finančních prostředků Univerzita Pardubice stále roste. V posledních letech se počty studentů udržují poměrně na stálých číslech, což souvisí s demografickým vývojem ve společnosti,“ vysvětluje rektor univerzity.

„Jsem pyšný na naše špičková pracoviště, vážím si práce učitelů a také badatelské práce. Univerzita je totiž o propojení těchto dvou činností. Kdybych měl vybrat, na co jsem hrdý a co obdivuji, tak to jsou právě vědecké projekty, které mají přesah do výuky. Máme jich celou řadu, některé projekty jsou umístěné na tzv. evropské Roadmap, mapě evropských výzkumných infrastruktur."

„Na naší univerzitě působí odborníci, kteří publikují v těch nejprestižnějších vědeckých časopisech na světě, účastní se světových konferencí, ale jezdí za nimi i další odborníci ze zahraničí. To je věc, která mě dělá velkou radost,“ dodává rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek. 

Článek byl převzat z redakce Český rozhlas Pardubice.