Je to jedna velká umělecká rodina. Dostanou se do ní jen ti, co projdou ne právě snadnou přijímací zkouškou včetně té talentové. Fakulta restaurování v Litomyšli si své studenty pečlivě vybírá. Už během studia dělají na unikátních objektech, a práce na zajímavých a mnohdy vzácných uměleckých dílech je pro budoucí restaurátory tou nejlepší průpravou pro praxi.

„Naši absolventi jsou připraveni na profesní dráhu samostatného restaurátora a konzervátora. Mohou být zaměstnáni ve veřejných institucích zaměřených na památkovou péči i ve sbírkotvorných institucích jako odborníci v restaurátorských odděleních muzeí a galerií, nebo ve firmách, které se obnově památek věnují,“ říká proděkan pro studium a pedagogickou činnost Tomáš Kupka. Je pyšný na to, že absolventy Fakulty restaurování je možné potkat prakticky všude. V Národním archivu, Národní knihovně, ve státních oblastních a státních okresních archivech nebo v dalších významných institucích. Dvě absolventky se vrátily domů na Slovensko a nedávno získaly práci v Univerzitní knihovně v Bratislavě.

Litomyšl láká

Zanedlouho se ke studentům zařadí i Eliška Slezáková, která je momentálně na zahraniční stáži. Na začátku hledala kompromis mezi uměním, řemeslem a přírodními vědami a Fakulta restaurování s rodinnou atmosférou ji přesvědčila. V Litomyšli je spokojená. „Mezi vyučujícími jsou i osobnosti, k nimž je skutečně možné vzhlížet a které neodmítnou pomoci. Student tu není anonymní bytostí, ale člověkem se jménem a hlasem,“ říká studentka.

Fakulta nabízí mnoho výhod. Sídlí na zámeckém návrší v Litomyšli v krásném historickém prostředí. Snahy o budování kvalitního zázemí si studenti cení. „Vzhledem k finančním a kapacitním možnostem je to jistě obtížné, přesto je vybavenost ateliérů velmi dobrá. Pro prváky je zajištěno ubytování na kolejích, vystavěla se nová knihovna s příjemným studijním prostředím,“ dodává Eliška. „Všechny budovy jsou od sebe vzdálené maximálně pět minut. Nic zde není většinou problém, ale musí se o tom člověk chtít bavit,“ hodnotí přístup student Marek Laška, který chce být po dokončení studia obyčejným živnostníkem v oboru restaurování. Jediné, co mu trochu vadí, je, že studium spolyká většinu volného času.

61 bakalářů a 21 magistrů

Jim oběma a dalším osmi desítkám studentů nabízí Fakulta restaurování vzdělání v inovovaném bakalářském studijním programu Restaurování a konzervace děl hmotného kulturního dědictví. Akreditaci má na příštích deset let a zájemci vybírají ze čtyř specializací. Záleží, který materiál je více osloví: zda Umělecká a umělecko-řemeslná díla z kamene, štuku, sádry, terakoty a umělého kamene; Nástěnná malba, sgrafito a mozaika; Papír, knižní vazba a dokumenty; nebo Umělecká a umělecko-řemeslná díla na papírových, textilních, pergamenových podložkách a polychromované objekty z papírmašé.

Prohlédněte si nabídku studia na Fakultě restaurování

„Zájem o studium každoročně překračuje troj až čtyřnásobně počet přijímaných, mírně též převažuje u restaurování uměleckých a umělecko-řemeslných děl na organických podložkách jako papír a textil,“ doplňuje proděkan Kupka. Spíše vyrovnané to je naopak u navazujícího magisterského studia. Studijní program Výtvarná umění se dělí na dva studijní obory, každý se dvěma specializacemi: Restaurování a konzervace nástěnné malby, sochařských děl a povrchů architektury (specializace Kámen; Malba), Restaurování a konzervace uměleckých a umělecko-řemeslných děl na papírových, textilních a souvisejících podložkách (specializace Papír; Textil).

Přijímačky, pak letní škola

„Studentům nabízíme inovovanou koncepci bakalářského studia a uchazečům o studium letní škola, na které se mohou zdokonalit ve výtvarných technikách a zvýšit tak šanci na úspěch u přijímacích zkoušek,“ upozorňuje proděkan Kupka.

Než se uchazeči stanou součástí této umělecké rodiny, musí projít komplexní přijímací zkouškou. Ta obsahuje přijímací test ze základů dějin umění, základů chemie, všeobecného kulturněhistorického rozhledu a všeobecných studijních předpokladů. Úroveň uchazečů se posuzuje i podle jejich domácích prací. Samotná talentová zkouška má pak ověřit míru uměleckého citu a výtvarného potenciálu uchazeče. Celá přijímací zkouška končí motivačním pohovorem.

„Ten prověří znalost kultury obecně i oblast výtvarné kultury. Zaměří se na základní orientaci ve zvoleném oboru a také na motivaci a předpoklady ke studiu. Vše posuzuje komise, dílčí výsledky se bodují a k přijetí jsou doporučeni ti, kteří v rámci své specializace dosáhli nejvyššího počtu bodů,“ upřesňuje pravidla přijetí proděkan Kupka.

Přihlášky přijímá Fakulta restaurování do konce května. Očekává jich přibližně padesátku, přičemž pouze šestnáct úspěšných uchazečů dostane šanci studovat v Litomyšli.

Chci si podat e-přihlášku

Začali na Státním zámku Bučovice. Nyní jsou v terénu znovu. Restaurátoři z Univerzity Pardubice nově pracují na zámku v Telči, kde je renesančních štuků hned několik. Letos je přitom ještě čeká průzkum Letohrádku Hvězda, Rondelu Jindřichova Hradce nebo zámku Kratochvíle. Mapují i další menší štukové lokality po celém území Čech a Moravy. Jak se totiž ukazuje, i zde jsou štuky nebývalé kvality.

To, že svůj průzkum, rozsahem velmi náročný, začali experti z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice (UPa) právě na zámku v Bučovicích, byla spíše náhoda. Tamní kastelánka totiž zareagovala na jejich výzvu a zájem o štukovou výzdobu jako první. A tak začal průzkum objektu, který postupně získával přesnější obrysy. Na zámku se nakonec s přestávkami zdrželi téměř půl roku. A výsledek? Unikátní komplexní metodický postup, který se uplatní při průzkumech dalších štukových objektů. V případě potřeby poslouží výsledky průzkumu také jako podklad pro restaurování. Navíc se díky bádání podařilo odhalit mnohé nedostatky v odborné literatuře mapující „bučovický“ štuk.

Císařský pokoj restaurátory doslova ohromil

Bučovický zámek patří mezi nejvýznamnější příklady renesančních památek u nás. Svou krásou a bohatostí architektury i vnitřní výzdoby si právem vydobyl označení Perla Moravy. Štuková výzdoba interiérů se datuje do počátku 80. let 16. století a dochovala se ve dvou místnostech východního křídla v přízemí. Nejhonosnější výzdobu najdeme v tzv. Císařském pokoji, ve kterém ústřední výzdobu tvoří štukový erb. „Dominantu, která poutá na první pohled, tvoří čtyři figurální štuky v lunetách a strop bohatě zdobený štukem, nástěnnými malbami i deskovou malbou, to vše dotvářené zlacením, barevnými skly imitující drahé kameny. V bočních lunetách pak najdeme busty římských císařů. I když se jedná o celkem malý sál, koncentrace výzdoby a krásy je, řekla bych, ohromující,“ popisuje unikátní bučovické štuky Ing. Renata Tišlová, Ph.D., z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.

Popsali strukturu štuku

Všechny tyto části výzdoby provedené ve štuku restaurátoři podrobili průzkumu. Chtěli popsat a zrekonstruovat techniku štuku, provést rozbor skladby štukových malt a povrchových úprav. Práci jim ale poněkud ztížilo restaurování celého sálu v 50. letech 20. století. Pod nánosy druhotných úprav museli nejprve nalézt a zorientovat se v původních materiálech a vrstvách. „Při průzkumu jsme odzkoušeli a použili řadu průzkumových technik, pomocí nichž jsme zjistili strukturu štukových vrstev od vnitřních částí a materiálů až k povrchu. U takto významného objektu jsme chtěli současně provést průzkum s minimálním fyzickým zásahem do děl a maximální snahou o neinvazivní průzkum. I když se ukázalo, že velmi pozorný vizuální průzkum je stejně dobrý a může přinést cenné informace stejně jako sofistikované průzkumové techniky,“ dodala Renata Tišlová, která si současně pochvalovala i zapojení studentů do této akce. „Při mapování a grafickém zpracování poškození štukové výzdoby nám pomáhali současní studenti magisterského stupně. Jeden z nich se problematice štuku věnuje hlouběji také v rámci své diplomové práce,“ říká. Díky obdobným projektům mají studenti jedinečnou šanci aktivně spolupracovat a zapojovat se do takto významných akcí a sbírat cenné zkušenosti.

Průzkum rozporuje některé informace

Průzkumem štuků bučovického zámku navíc restaurátoři Univerzity Pardubice pomohli zásadně přehodnotit některé poznatky, které byly o tamní štukové výzdobě dosud publikovány. Týkají se například otázky autorství, vlastní koncepce či výkladu výzdoby. Zásadní rozporování pak nastalo i na úrovni techniky a materiálové skladby štuku. „Například od restaurování sálu v roce 1955 se v odborné literatuře uvádí a dále přejímá informace k materiálu štuku, kterým měla být terakota povrchově upravená na bílo.  V rámci průzkumu jsme ale objevili, že jediná socha z terakoty je socha Marse. Ostatní jsou z vápenného štuku na dřevěné konstrukci,“ uvádí jeden příklad Renata Tišlová. Unikátní poznatky také nedávno představili během společného workshopu na bučovickém zámku, kde spolu s dalšími odborníky diskutovali o jejich vlivu na aktuální stav poznání této významné renesanční lokality.

Technika štuku má své kořeny už ve starověku

Renesanční štuk je druh omítky, který je plasticky zpracován. Podle uměleckých kvalit ho lze zařadit na pomezí výtvarných technik – sochařství a malířství, někdy dokonce architektury, protože může vytvářet jakési architektonické celky nebo členění. „Jedná se o velmi starou výtvarnou techniku, která byla rozvinuta již u starověkých kultur a v renesanci došlo pouze k jejímu ´vzkříšení´ a znovuobjevení,“vysvětluje Renata Tišlová. Díky renesančním mistrům putujícím z Itálie do střední Evropy můžeme řadu výjimečných památek ve štuku najít i u nás. Od poloviny 16. století se totiž tato technika šířila i na území Čech a Moravy. Renesanční mistři se snažili napodobit lehkost, jemnost a bělost antických štuků, se kterými se seznámili prostřednictvím dochovaných římských památek. Cestou experimentů a zkoušek vytvořili recepturu, díky níž bylo možné této jemnosti a bělosti docílit. A ta se poté v různých variantách šířila dále do Evropy.

Průzkumy památek provádějí restaurátoři spolu se studenty z Fakulty restaurování UPa v Litomyšli v rámci 5letého výzkumného projektu, který začal v březnu minulého roku (2018). Ten se zaměřuje na renesanční a manýristické štukatérství v období do roku 1620 na našem území. Podívá se na ně formou mezioborového výzkumu založeného na spolupráci historických oborů, památkářů a restaurátorů s podporou přírodovědného sektoru. Informace získané analýzou pramenů, starších restaurátorských dokumentací, fotografií a jiných záznamů napomohou při zmapování historických oprav a zásahů. Navíc poslouží pro syntetické zpracování uměleckohistorického i technologického vývoje štukatérství nejen na našem území, ale i pro jeho zařazení do středoevropského kontextu.

Restaurování zhruba 50 metrů čtverečních maleb v interiéru unikátní Očistcové kaple, součásti piaristického chrámu v Litomyšli, je u konce. V rámci této již třetí etapy obnovy památky byly opraveny malby na severozápadní stěně kaple a souvisejících okenních a dveřních špaletách, na jihovýchodní stěně a na stěně jihozápadní s dveřní špaletou směrem do kostela.

„Snažili jsme se co nejvíce navázat na předchozí etapy prováděné fakultou restaurování v minulém desetiletí, aby bylo výsledné působení maleb jednotné. I přesto jsme ale provedli drobné úpravy postupu, například ke zpevnění maleb byly použity vápenné nanosuspenze, tedy velmi moderní konzervátorský materiál, jehož výzkumem se na fakultě zabýváme již asi 10 let. Je zajímavé, že tento materiál byl v Očistcové kapli zkoušen již v roce 2008, ale pro malé zkušenosti bylo tehdy od jeho použití upuštěno,“ řekl k problematice restaurování Jan Vojtěchovský, vedoucí Ateliéru restaurování a konzervace nástěnné malby a sgrafita Univerzity Pardubice.

Na restaurování nástěnných maleb, odstraňování nečistot a opravě stěn pracovali studenti i pedagogové fakulty od prosince 2017.

Očistcová kaple byla dostavěna a vysvěcena zřejmě v roce 1732, výzdoba je také z tohoto období. Kaple sloužila věřícím jako místo pro konání mší za zemřelé a k modlitbám za jejich duše, které měly ukrátit jejich čas strávený v očistci.

Kvůli tomu má Očistcová kaple unikátní výzdobu, na zdech návštěvníci najdou připomínky konečnosti pozemského života – lebky, plazy, kosti a další motivy spojené se smrtí. Obrazy na stěnách a stropu měly ve věřících vyvolat pokoru a seberefl exi. V rámci České republiky se jedná o jednu z mála takto vyzdobených kaplí.

Práce za 412 tisíc korun z poloviny hradil Pardubický kraj, druhou část dodalo město Litomyšl. „V současné době restaurátoři jednají s městem o financování oprav poslední části kaple,“ doplnila mluvčí městského úřadu Jana Bisová.

Článek byl převzat z Právo - region Čechy, 9. 2. 2019

Foto: ilustrativní

Odkaz na rozhovor s Mgr. art. Janem Vojtěchovským, Ph.D. naleznete zde:

https://regiony.rozhlas.cz/nastenne-malby-v-kapli-kostela-nalezeni-svateho-krize-v-litomysli-radi-jak-se-7788424

Restaurování kamene vyžaduje kromě řemeslné a umělecké dovednosti i další odborné znalosti. Nejen o tom, jak v tomto oboru pomáhají moderní technologie, hovořil ve Studiu Leonardo restaurátor Jakub Ďoubal.

„Ještě jsme se nesetkali s dílem, které by nešlo zachránit nebo u něj udělat konzervační  zásah,“ uvedl vedoucí Ateliéru restaurování kamene na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice.

Podle něj vždy záleží na tom, co je cílem zásahu na památce. „Jestli jde čistě jen o to zajistit hmotu, nebo jestli mají být další vklady, například estetické úpravy, čištění, doplnění chybějících částí.“

V roce 2017 byl odhalen restaurovaný unikátní gotický náhrobek Arnošta z Pardubic. „Bylo to za dlouhou dobu nejvýznamnější dílo, ke kterému jsme měli možnost se dostat... Teď se nám podařilo dokončit nejvýznamnější etapu rekonstrukce morového sloupu v Kutné Hoře, velmi významné barokní památky.“

V Evropě se kloníme k trendu, kdy čím je dílo starší, tím měně se do něj vstupuje. Ale je třeba vždy vyhodnocovat individuálně, kdy se sestaví systém hodnot. Pokud je důležitější hodnotou celistvost památky,... tak se misky vah přiklánějí k rekonstrukci. Ale je to vždy třeba řešit individuálně a po diskuzi. Jakub Ďoubal

„Druhým okruhem našeho zájmu je restaurování sádrových odlitků a modelů sochařů. Dělali jsme restaurování všech modelů z výstavy Jana Šalouna. Připravujeme také výstavu Jaroslava Suchardy ve Veletržním paláci, jehož většina pozůstalosti se nachází v těchto křehkých materiálech a byla v dezolátním stavu.“

Vždy velmi záleží na tom, jestli restaurované dílo je v interiéru nebo v exteriéru. „V interiéru, když objekt zrestaurujete dobře a nastaví se podmínky, je naděje, že to pár desítek let vydrží. V exteriéru je třeba počítat, že náš zásah je velice dočasný. Spíše je nutné dobře nastavit režim údržby do budoucna.“

Za zřejmě nejtěžší dosavadní projekt považuje Ďoubal kamennou kašnu v Kutné Hoře. „Z hlediska materiálového složení i designu oprav je jasné, že kašna bude nadále chátrat i přes veškerou snahu restaurátorů. Nejtěžší bylo se smířit s tím, že náš zákrok je dočasný, náročné je i neustále upravovat režim a přemýšlet, jak objektu pomoci.“

S omezením oxidů síry v ovzduší se snižuje kyselost dešťů, větším problémem jsou dusičnany z aut. Lidé jsou také významným zdrojem poškození objektů, a to i v jejich úsilí všechno udělat rychle. Na rychlo a na efekt udělané zásahy mohou památkám uškodit. A i když jsou už možnosti jak s holuby bojovat, jsou pořád velký problém. Jakub Ďoubal

Významným pomocníkem v oboru je už od 70. let minulého století laser. „Technologie laserového čištění pískovcových památek jde neustále dopředu. Využíváme toho, že laserový paprsek je schopný reagovat s tmavými depozity, zatímco se světlým podkladem nereaguje.“

Laser tedy spálí nečistoty a zastaví se na kamenném podkladu. „Probíhá také neustálé zlepšování vlastního laserového zařízení i procesu kontroly celého procesu.“

„Ani my jsme se nevyhnuli nanotechnologiím. Ty se využívají pro zpevnění materiálu, ale probíhá i výzkum v oblasti samočištění a bránění ukládání nečistot na povrchu... Tady jsme ale opatrní. Musíme zaručit, že to nepřinese víc problémů,“ konstatoval Jakub Ďoubal.

Článek byl převzat z pořadu Studio Leonardo Českého rozhlasu Plus.

Foto: Archiv Česká rozhlas Plus.

Univerzita Pardubice v rámci svého programu k 30. výročí sametové revoluce představila unikátní výstavu s názvem Za vaši a naši svobodu 1968-2018 o protestech proti okupaci Československa v roce 1968 ve státech komunistického bloku. Do Pardubic ji přivezla její patronka, místopředsedkyně Senátu Miluše Horská.

„Informace o tehdejších protestech se do našich médií po roce 68 samozřejmě nedostaly a musíme poděkovat současným badatelům, že našli prameny a archivy k těmto případům a také ještě některé žijící svědky a účastníky těchto statečných činů. Mnozí mladí lidé si dnes asi nedovedou představit, jak takové protesty jejím vrstevníkům změnily život a jak vysokou cenu za projevení svého postoje tenkrát zaplatili,“ komentoval výstavu předseda správní rady Univerzity Pardubice a 1. náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek.

Výstava byla vytvořena z dokumentů, fotografií a na základě autentických svědectví pamětníků, které pořídili v letech 2008 až 2018 Adam Hradilek, Petr Blažek, Štěpán Černoušek, Michaela Stoilova a další badatelé Ústavu pro studium totalitních režimů. Popisuje osudy protestujících, jejich vzpomínky a kombinuje je s dokumenty ze sovětských, polských, maďarských, německých, bulharských a českých archivů bezpečnostních složek a osobních archivů.

 Výstava je putovní a byla představena například ve Washingtonu, Permu nebo v Kyjevě.

Ve foyeru Auly Arnošta z Pardubic bude výstava umístěna do 8. března.

Článek byl převzat z aktualit Pardubického kraje.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Na Univerzitě Pardubice začala výstava o protestech proti okupaci Československa v roce 1968, ve státech komunistického bloku. Má název Za Naši a vaši svobodu 1968 až 2018. Výstava popisuje náladu, která panovala před 50 lety v zemích Varšavské smlouvy a zároveň představuje krátké životopisné medailonky lidí, jejichž osud byl poznamenán represivním systémem. Důvodem pro jejich pronásledování bylo často jen veřejné odsouzení sovětské invaze do Československa. Jednoho z autorů výstavy Adama Hradílka z Ústavu pro studium totalitních režimů jsem se zeptala, jak je expozice koncipovaná.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Ústav pro studium totalitních režimů od roku 2018 sbírá příběhy, osudy lidí, kteří se zúčastnili těchto protestů a vlastně se snažíme i každý rok pozvat někoho z těchto lidí. A získáváme od nich fotografie, rozhovory, dokonce se nám daří i z archivu bezpečnostních složek těch, kterých zemí získávat doklady o jejich represí a tak. Na základě těchto materiálů byla sestavena i tato výstava.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A platí, že ve všech těch zemích Varšavské smlouvy, které se vlastně podíleli na okupaci Československa v roce 1968, takže ty protesty probíhaly a řádově kolik lidí se jich zhruba účastnilo?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Je to tak, ty protesty se skutečně odehrály ve všech těch zemích, které se invaze zúčastnily. Bylo to od jednotlivců přes stovky až tisíce lidí třeba ve východním Německu, například v Sovětském svazu. Většina posluchačů asi bude znát osudy těch osmi statečných, kteří protestovali na Rudém náměstí. Ale v celém Sovětském svazu došlo ke stovkám případů protestů a některé z nich se vlastně až teprve teď například z ukrajinských archivů KGB vynořují v posledním roce jsme získali několik spisů, které byly vedeny KGB na Ukrajince, kteří protestovali proti okupaci v tom roce 1968.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Tak to je velmi zajímavé. Co jste z těch spisů KGB zjistili.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Jednak u těch lidí, kteří již nejsou na živu, tak vůbec se dozvíme o tom proč třeba protestovali, protože tam jsou výslechové protokoly, jsou tam často i fotografie z rekonstrukcí těch míst, kde k těm protestům došlo, protože ten způsob toho protestu byl velice široký od vylepování letáků přes otevřený dopis, vystoupení na stranické schůzi, ale samozřejmě máme i případy sebeupálení, ke kterým došlo třeba například v Polsku i na Ukrajině ještě před Palachovým činem, což je zajímavé, ale i poté, co se Jan Palach sebeupálil v lednu 1969, tak i vlastně v návaznosti na jeho čin, došlo k dalším takovýmto aktům protestu v těch zemích Varšavské smlouvy.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Vy jste také zmínil represe. Víme, že těch osm statečných bylo perzekuováno v Rusku, tam bylo vězení nebo psychiatrie a tak dále, jak to vypadalo v těch jiných zemích, obdobně?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Bylo to obdobné. Ty represe byly vázány asi na závažnost toho činu. Když někdo vystoupil na univerzitě, tak například za to byl vyloučen ze studií. Někdo ztratil zaměstnání kvůli jeho vyjádření protestů a někdo skutečně skončil například jako Johana Holander, studentka z Krakova, vylepila plakát proti okupaci Československa a byla několik měsíců vězněna.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

V názvu je období let 1968 až 2018. Přibližuje tedy ta výstava i jiná období než stěžejní události roku 1968 nebo řekněme úplně těch nejbližších poté.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Je to tak, protože my vyhledáváme ty jednotlivé účastníky protestů, tak se nezajímáme pouze o ten jeden jediný akt solidarity s naší zemí, ale i o jejich celý život, který je často velice pestrý a velice často tito lidé zůstali angažováni i v tom pozdějším věku i po propuštění ze vězení a tak dále, například Mustafa Džamilev, člověk, který vlastně hájil právě krymských Tatarů od 60 let až po ta 90. léta, tak toho jeho osudu se dotýkáme, například i okupace Krymu a jeho vlastně opětovnému zápasu za svobodu krymských Tatarů.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Vy jste dnes na výstavě v Pardubicích, ale v České republice měla výstava premiéru v rámci akcí připomínajících výročí událostí srpna 1968. Jak velký byl o ni zájem právě v Praze?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

V Praze byla tato výstava vystaveny ve skautském institutu na Staroměstském náměstí, což je velice živoucí příjemné místo, které navštěvuje mnoho mladých lidí, samotná ta vernisáž byla velice pěkná, veliká právě z toho důvodu, že se jí zúčastnili někteří z těch protestujících, kteří přijeli na 50. výročí okupace do Prahy.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A tady ještě musím zmínit i světové souvislosti, protože anglická verze výstavy byla loni na jaře uvedena ve Washingtonu v létě pak v Torontu, tak jaké jste zaznamenaly ohlasy na americkém kontinentu a ze Spojených států?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Tak já jsem měl čest otevřít tu výstavu i ve Washingtonu právě i za účasti Pavla Litvinova, jednoho z těch osmi statečných z Moskvy. Ten zájem byl veliký. Výstava byla plánovaná, že bude vystavena měsíc, nakonec byla prodloužena ještě o jeden měsíc a zároveň byla vystavena v evropské misi ve Washingtonu, také velice frekventované místo a ty ohlasy byly úžasné.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A co ohlasy v Rusku, protože i ruská verze výstavy byla k vidění v moskevském Sacharovově centru. Přeci jen víme, že v ruských oficiálních médiích ten obraz 68 a okupace není tak shodný jako u nás.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Zase, ta výstava byla přijata velice dobře, ale samozřejmě je otázka, koho ta výstava zajímá. Ona byla vystavena v Sacharovově centru, které navštěvují lidé, kteří se zajímají o historii, zajímají se o dění kolem sebe, zajímají se o lidská práva. A těch lidí, kteří jsou tímto způsobem aktivně orientovaní, samozřejmě asi není tolik jako jinde ve světě, ale ten zájem byl, ta výstava je putovní v Ruské federaci, byla již vystaveny v Permu, poputuje do Petrohradu.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A nebyl žádný problém s tou výstavou?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Určitě ne. S tou výstavou problém nebyl. Došlo k určitému problému během toho pietního setkání na Rudém náměstí, kde jsme si společně s těmi žijícími účastníky protestů připomněli ten odvážný čin z Rudého náměstí a tam došlo tedy k zatčení třech osob, kteří měli u sebe transparenty, jednak ten transparent za vaši a vaši svobodu, který se objevil již před 50 lety na Rudém náměstí, tak i třeba transparent Svobodu Sencovovy, ukrajinskému disidentu, který je vězněný v Ruské federaci. Takže tito lidé, kteří vlastně veřejně projevili nějaký apolitický názor, tak byli zatčeni. My, kteří jsme pouze kladli květiny a postáli tam s pozůstalými nebo příbuznými, nás se to nedotklo.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Adame, na závěr na vás navážu s osobnější otázkou. Když jste se probíral všemi těmi materiály a připravoval tuto výstavu, tak co vás vlastně nejvíc při tom chytlo třeba za srdce a nakolik právě toto téma té solidarity, toho soucitu vlastně s jinými národy, kteří zažívají něco negativního, tak na kolik je podle vás to téma důležité pro dnešek, nebo i do budoucna?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Jedním z nejsilnějších zážitků bylo první setkání s Pavlem Litvinovem, jedním z těch osmi statečných před deseti lety v New Yorku, kde jsem mu děkoval jako mému dětskému hrdinovi, nebo hrdinovi z dětských let a poděkoval jsem mu za tu solidaritu s námi, kterou projevili, jak za to zaplatil a on mi říkal: Adame, neblázni, to já jsem to nedělal kvůli vám, já jsem to dělal kvůli nám. My jsme doufali, že Pražské jaro zažehne moskevské jaro a samozřejmě, že to byla nadsázka ale zároveň je to moment, který je přítomný u většiny těch lidí, se kterými jsme měli tu čest hovořit nebo ty jejich příběhy popsat, že vlastně ten protest byl nejen kvůli nám, ale byl to i výraz zoufalství, ztráty nějaké naděje, kterou vkládali v to pražské jaro, že změní ten systém, ve kterém žili také.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Čili opravdu za vaši a naši svobodu. Tolik historik Adam Hradílek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Připomínám, že putovní výstava za naši a vaši svobodu je ode dneška přístupná v Pardubicích. A na našich vlnách, na vlnách Českého rozhlasu Plus vás teď čekají hlavní zprávy a po nich publicistika, která se bude věnovat také aktuální situaci v Venezuele a problémů s polským masem. Od mikrofonu se pro tuto chvíli loučí Lucie Vopálenská.

Rozhovor byl převzat z pořadu Den podle... Českého rozhlasu Plus. 

Mozaiky Vladimíra Petráčka z roku 1982 vznikly pro horní a dolní stanici výtahu na vyhlídku Pastýřská stěna v Děčíně. Jedná se o dvě kruhové mozaiky s průměrem 170 cm, respektive 153 cm. Větší mozaika s motivem stromu byla umístěna v horní stanici, menší s motivem racka ve spodní. Provoz výtahu neměl dlouhého trvání a již na konci 80. let byl celý objekt uzavřen. Od té doby došlo k chátrání obou objektů, kdy díla trpěla důsledky zatékání a vandalismu. Na počátku roku 2017 bylo zahájeno jednání o možnosti zrestaurování díla v rámci projektu programu NAKI II: „Restaurování mozaik tzv. české mozaikářské školy ze skla a kamene“. Na podzim roku 2017 byly mozaiky převezeny na půdu Fakulty restaurování Univerzity Pardubice ke komplexnímu restaurování.

V rámci zásahu musela být vyměněna nosná deska, která byla po diskusi s autorem díla řešena jako kompletní náhrada. Mozaiky byly proto ze svého původního degradovaného nosiče sejmuty a bylo užito hliníkové voštinové desky v rámu z nerezové oceli, na které byly skleněné mozaiky připevněny pomocí speciální epoxidové pryskyřice užívané pro konzervaci historických a archeologických skleněných předmětů. Pryskyřice byla vybrána na základě experimentu provedeného v rámci zmíněného projektu na půdě Ústavu chemické technologie restaurování památek pražské Vysoké školy chemicko-technologické. V rámci projektu proběhlo i výše zmíněné komplexní restaurování. Chybějící části mozaiky byly doplněny velmi podobným, či totožným historickým skleněným materiálem podle historických fotografií. Mozaiky byly nově vystaveny v prostorech Městského divadla Děčín. Vernisáž k opětovnému vystavení díla, jež se konala 20. 1. 2019, proběhla z důvodu nemoci bohužel bez účasti autora.

Článek byl převzat, text s více fotografiemi naleznete na České mozaiky.cz

V Litomyšli v Pardubickém kraji je možné navštívit nezvyklé muzeum. Jmenuje se Muzeum restaurování a historických technologií při Fakultě restaurování Univerzity Pardubice. Sídlí v takzvané Červené věži z konce 15. století a podívat se do něj můžete po domluvě i v zimě. Anebo jindy za lepšího počasí, kdy můžete vystoupat i na vrchol věže a pokochat se výhledem na celou Litomyšl.    

Všechno začalo v roce 1993, kdy skupina restaurátorů a nakladatel Ladislav Horáček založili v Litomyšli školu restaurování. Součástí areálu, který měli pronajatý, je i Červená věž, která je součástí původního městského opevnění z konce 15. století. V té době to byla ruina, na jejíž opravu se ale postupně podařilo získat finanční prostředky.

Podle projektu architekta Mikuláše Hulce pak byla obranná věž zrevitalizována a v roce 1998 v ní vznikl výstavní prostor a tedy Muzeum restaurování a historických technologií. To dnes představuje základní restaurátorské oblasti, a tak jsou v něm k vidění hřebíky, skoby, vzorky omítek, staré cihly, fragmenty starých nástěnných maleb a podobně.

Historik umění Jiří Kaše z Fakulty restaurování nám představil jeden z ještě nezařazených exponátů - těžkou masku. Sice vypadá jako antická, ale není. Jde o novobarokní maskaron, který pochází z jednoho zbořeného domu na Královských Vinohradech v Praze a který se muzeu podařilo získat.

K dalším zatím nezařazeným exponátům patří věci na psaní, které spadají pod sbírky knižní kultury. Stojan s kalamářem, tiskařská litera, datumovka či pera. Jsou zde proto, že na fakultě funguje i obor restaurátorství papíru a knižní vazby.

Jak už bylo řečeno, muzeum sídlí v Litomyšli v historické Červené věži, která svůj název získala podle červeného zbarvení opuky. Muzeum je možné navštívit od května do září, kdy v něm bývá k vidění i výstava, která se týká restaurování. A kromě toho je možné také vystoupat na ochoz věže, odkud je velmi krásný pohled na celou Litomyšl. Pokud byste o návštěvu muzea měli zájem v jinou, než běžnou otevírací dobu, můžete se telefonicky domluvit přímo na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice v Litomyšli.

Článek byl převzat z Český rozhlas střední Čechy. 

Sedm tisíc let starou studnu, která je nestarší studnou nalezenou v České republice a zároveň nejstarší dřevěnou architektonickou stavbou v Evropě, budou konzervovat experti Univerzity Pardubice. Unikátní objev provedli archeologové loni u Ostrova v Pardubickém kraji  a odkryli dalších sedm studní z různých období pravěku při stavbě silnice D35.

Jednotlivé části studny jsou nyní uskladněny ve sklepení Piaristické koleje v Litomyšli, kde jsou vhodné klimatické podmínky a kde se plánuje také konzervace. V plastových černých kontejnerech jsou ve vodě uložena „prkna“ z výdřevy studny a v plastových rourách zase kůly, které byly v rozích studny.

„Je to suverénně nejstarší objekt, na kterém budeme na fakultě pracovat, a nebude to jednoduchá úloha. Ale naše zkušenost nás opravňuje, abychom konzervační zásah provedli,“ říká Karol Bayer, proděkan Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.

Zachovala se díky tomu, že byla pod vodou

V současnosti probíhá na Fakultě příprava konzervace nalezených dřevěných prvků studny – sloupků i prken. „Studna se zachovala jen proto, že byla celá staletí pod vodou. Nyní nemůžeme nález nechat vyschnout, protože by se studna zničila. Proto budeme postupně vodu nahrazovat novým konzervačním prostředkem, který každý z nás zná a používá. Je to sacharóza. Tedy budeme zvyšovat koncentraci cukerného roztoku,“ dodal Bayer.

Konzervace, která po dokončení umožní uchování dřevěných prvků bez deformací i po vysušení, připravují odborníci z Fakulty restaurování ve spolupráci s  Ústavem chemické technologie restaurování VŠCHT Praha. Celý proces bude trvat několik měsíců.

Vyzvednutí studny bylo technicky náročné

Už první nálezy keramiky ukázaly, že studna u Ostrova pochází z období kultury s lineární keramikou, tedy z mladší doby kamenné. Díky tomuto jedinečnému objevu bylo rozhodnuto vyzvednout celou studnu v jednom bloku. „Tato akce proběhla ve spolupráci se společností Samson Praha a sama o sobě představovala technicky i logisticky náročnou akci, jaká v prostředí České republiky proběhla vůbec poprvé. Následovala pečlivá preparace jednotlivých vrstev a rozebírání dřevěné konstrukce.  Více než měsíc probíhající práce v prostorách archeologické základny přinesla jedinečná zjištění,“ uvedl vedoucí výzkumu Radko Sedláček z Archeologického centra Olomouc.

Konstrukce studny se skládala ze čtyř rohových sloupků, které měly podélné drážky pod úhlem 90 stupňů.  Do nich byla zapuštěna prkna v sedmi řadách nad sebou. Půdorysné rozměry studny byly 80x80 centimetrů a celková výška 140 centimetrů. Všechny konstrukční prvky byly dubové.

Odborníci datovali stáří dřeva přes 7000 let

 „U studny nalezené na Chrudimsku jsme letokruhy porovnávali s kolegy v Německu. Z výsledků vyplývá, že stromy použité na stavbu konstrukce studny byly pokáceny mezi roky 5256–5255 před naším letopočtem. Zajímavá je skutečnost, že rohové sloupy jsou vyrobeny z již dříve pokácených kmenů, konkrétně z kmenu, který byl pokácen na podzim nebo v zimě roku 5259 před naším letopočtem nebo v zimě na začátku roku 5258 před naším letopočtem,“ uvedl Michal Rybníček z Ústavu nauky o dřevě Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně.

Podle odborníků je obdivuhodné, že první zemědělci, kteří měli k dispozici pouze nástroje vyrobené z kamene, kostí, rohoviny nebo dřeva, dokázali naprosto precizně opracovat povrch pokácených kmenů. „Důkazem toho je tvar jednotlivých konstrukčních prvků a dochované stopy po nástrojích na povrchu dřeva. Za zmínku také stojí skutečnost, že jednotlivé kmeny, které byly použity na výrobu konstrukčních prvků studny, musely dosahovat průměru minimálně okolo 60 cm,“ doplnil Rybníček.

Podrobné rozbory živočichů a rostlin ze studny

Odborníci provedli také první přírodovědné analýzy. Ve výplni studny našli velké množství zbytků bezobratlých živočichů i drobných obratlovců, a to zejména schránky měkkýšů, kosti drobných obratlovců, přezimovací vajíčka vodních korýšů či zbytky hmyzu. Nálezy zoologických zbytků v budoucnu umožní zejména blíže rekonstruovat životní prostředí v neolitu.

Neméně bohatý je i soubor rostlinných zbytků. „Botanickými analýzami doložené čilé lidské aktivity kolem studny jsou v kontrastu s menším množstvím archeologických nálezů z výplně, což lze pravděpodobně vysvětlit polohou studny mimo vlastní neolitickou osadu,“ uvedl Petr Kočár z Archeologického centra Olomouc.

První výsledky archeobotanických analýz podle něj poskytují informace o životním prostředí i ekonomice prvních zemědělců. Zjištěny byly např. zbytky užitkových druhů rostlin včetně pravěkých pšenic, lnu nebo vzácně dokládaného máku setého. Plané druhy rostlin umožní v budoucnu lépe pochopit hospodaření prvních zemědělců či rekonstruovat historii zavlékání nepůvodních druhů člověkem.

Kontakt pro bližší informace o neolitické studni

Ing. Karol Bayer
proděkan Fakulty restaurování Univerzity Pardubice
email karol.bayer@upce.cz
telefon 466 036 602