Už tento týden Česká republika volí 21 zástupců do Evropského parlamentu. Vysoké školy připravují studenty pro kvalifikovaná povolání v období tzv. vzdělanostní ekonomiky, podporují samostatné, společensky odpovědné a kritické myšlení, jež má zásadní význam pro ekonomickou, politickou a kulturní soudržnost evropských společenství. I proto zástupci českých univerzit vyzývají studenty, aby byli aktivní a k volbám přišli.

„Společná Evropa je úžasný prostor pro výměnu informací, zkušeností i šance k rozvoji. Naši studenti mají možnost přes program Erasmus rozšiřovat svoje znalosti nebo řešit svoje vědecké projekty na jiné univerzitě v jakékoliv zemi starého kontinentu,“ říká rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek.

 Na evropských vysokých školách dnes studuje více než 20 milionů lidí. Celkem 61 tisíc studentů i akademických pracovníků vysokých českých škol mělo možnost poznat výuku na evropských i mimoevropských univerzitách nebo vyjelo do  zahraničí na pracovní stáže.
„Fakt, že je Česká republika členem Evropské unie, získává také naše věda a výzkum,“ připomíná rektor Jiří Málek. „Zapojením do rámcových programů unie a excelentních výzkumných projektů Evropské výzkumné rady se úroveň našich vědeckých týmů zvyšuje. Zkvalitňuje se také výuka, zejména v doktorských studijních programech. Proto je tak důležité projekt společné Evropy podporovat,“ apeluje na účast ve volbách prof. Jiří Málek.
 
Programy Erasmus+ a Erasmus Mundus umožnily získat mezinárodní zkušenost desítkám tisíc studentů i akademických pracovníků. Čeští vysokoškolští pedagogové využili podporu z programu Erasmus a možnost přednášet v zahraničí i začlenit se do mezinárodního výzkumu v rámci 13 tisíc výjezdů.

Česká konference rektorů pokládá také volby do Evropského parlamentu za klíčové kvůli rozvoji vzdělávání v České republice. Je nesmírně důležité, aby Českou republiku v nadcházejícím volebním období na evropské úrovni zastupovali kvalifikovaní a kompetentní lidé, kteří budou schopni ve spolupráci se zástupci ostatních evropských zemí pracovat na vytváření silného vzdělávacího systému pro znalostní ekonomiku, která obstojí v rostoucí globální konkurenci s velkými, stále razantněji se prosazujícími ekonomickými mocnostmi. Česká konference rektorů proto vyzývá všechny občany, zejména studenty a zaměstnance vysokých škol, aby využili svého demokratického práva a zúčastnili se voleb do Evropského parlamentu a aby při rozhodování o tom, komu dát svůj hlas, vybírali z těch kandidujících stran, které prosazují rozvoj a prohlubování evropské spolupráce,“ uvedli v prohlášení zástupci českých vysokých škol.

V uplynulých deseti letech Česká republika čerpala pro tuto oblast z evropských fondů podporu v celkové výši 85 miliard korun. Evropská unie svými projekty podpořila zejména rozvoj studijních programů, nejprve mimo Prahu (Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost ve výši 16 miliard korun), posléze v celé České republice (Operační program Výzkum, vývoj a vzdělávání – 37 miliard korun). Pomohla také vytvořit bázi moderní vědecké infrastruktury a zaměstnat špičkové výzkumníky (Operační program Výzkum a vývoj pro inovace – 32 miliard korun). Díky těmto projektům se podařilo modernizovat vysoké školství České republiky a přispět ke konkurenceschopnosti vysokých škol České republiky v mezinárodním měřítku.

Úplné znění prohlášení Česko konference rektorů najdete v odkazu. 

Obnovovali nebo zkoumali už řadu významných středověkých památek. Například reliéf z věže již neexistujícího Juditina mostu v Praze nebo stavby v jordánském skalním městě Petra. Nyní čeká odborníky z litomyšlské Fakulty restaurování Univerzity Pardubice konzervace pravěké studny, staré přes sedm tisíc let.

Starobylou studnu odkryli archeologové loni při stavbě silnice u Ostrova v Pardubickém kraji. „Naši kolegové restaurátoři, ale i studenti, pracovali už na mnoha cenných památkách vysoké umělecké nebo historické hodnoty. Tato studna je ale bezesporu nejstarším dílem, kterým jsme se u nás zabývali,“ vysvětluje  proděkan Fakulty restaurování Karol Bayer.

Cítíte větší zodpovědnost, když zachraňujete takový nález?

Podvědomě ano, restaurátor si uvědomuje výjimečnost díla. Ale obecně platí zásada stejného profesionálního, odpovědného přístupu u všech uměleckých nebo umělecko-řemeslných děl bez ohledu na jejich věk nebo význam.

Studna se dochovala v poměrně dobrém stavu, zejména díky tomu, že byla dlouho pod vodou. Budete některé její části doplňovat?

Naší hlavní úlohou je konzervovat, přesněji zpevnit a rozměrově stabilizovat zachované dřevěné části studny. Konzervace se bude týkat dvou studní (archeologové odkryli dalších sedm studní z různých pravěkých období, pozn. redakce). Starší studna je podle informací archeologů z dubového dřeva a druhá mladší studna byla zhotovena z jedlového dřeva. Po ukončení se některé oddělené části vzájemně spojí lepením. Nic dalšího doplňovat nebudeme. Studna na pohled zůstane tvarově stejná, tak jak se zachovala.

Co se děje s rozebranými konstrukčními prvky nyní?

Rozebrané konstrukční prvky jsou ponořené v nádobách s vodou v prostorách s chladným stabilním klimatem, kde se udržuje teplota 10-11 stupňů Celsia a v relativní vzdušné vlhkosti 85-90 procent. Postupně začneme studnu napouštět roztokem sacharózy. 

Cukrem? To je tak jednoduché?

Konzervační metoda je technicky poměrně jednoduchá. Zpevňovacím prostředkem je vodný roztok sacharózy. Základní roztok se musí převařit a obsahuje také biocidní prostředek, aby se zabránilo případnému napadení mikroorganismy. Před vlastní konzervací jsme jednotlivé části studny opatrně očistili vodou a následně je ponořili do konzervačního roztoku. Počáteční koncentrace vodního roztoku sacharózy je 5 procent hmotnostních. A v průběhu konzervace se koncentrace se postupně navyšuje až na konečných cca 50 procent hmotnostních. Veškeré tyto postupy konzultujeme se specialistkami na konzervaci dřeva Irenou Kučerovou a Klárou Drábkovou z pražské VŠCHT.

Jak dlouho bude konzervace trvat?

Proces bude velmi dlouhý, což je u této metody obvyklé. Dlouhá doba impregnace mokrého dřeva sacharózou je nutná z toho důvodu, aby byla dosažena dostatečná penetrace roztoku sacharózy do poškozené struktury dřeva a také „výměna“ molekul vody za molekuly sacharózy. S ohledem na velikost a hlavně tloušťku jednotlivých dílů studny potrvá konzervace deset měsíců v případě prken a až patnáct v případě rohových kůlů.

Kolik roztoku je třeba k uchování všech těch dřevěných částí?

Celkový objem impregnačního roztoku pro konzervaci obou studní je přibližně tisíc litrů a bude potřeba šest set kilogramů sacharózy.

Nemůže během záchranných prací dojít k nějakému dalšímu poškození?

Věříme, že ne. Ale naprosto upřímně a otevřeně, tak jako u každého restaurátorského nebo konzervátorského zásahu, nelze riziko poškození nikdy vyloučit úplně. V případě konzervace mokrého dřeva může dojít v průběhu konzervace k mikrobiálnímu napadení a proto je součástí roztoku také biocidní prostředek. Dále se mohou některé velmi poškozené, tedy oslabené části při manipulaci rozlomit. Proto budeme s každým dílem zacházet velmi opatrně. A nakonec by se mohly některé díly při sušení deformovat. Aby se deformaci zabránilo, tak bude sušení probíhat pomalu, v regulovaných klimatických podmínkách a pro jednotlivé díly bude vytvořena pevná opora, která bude případné deformaci bránit.

Co se bude dít se studnou pak?

Cílem je alespoň jednu studnu prezentovat veřejnosti v prostorách Východočeského muzea v Pardubicích. Pokud nebudou studny přímo vystaveny v expozici muzea, tak budou uloženy v depozitáři ve stabilních klimatických podmínkách.

Studna je sice nejstarší památka, kterou restaurujete. Jaké další památky jste zkoumali nebo zachraňovali?

Pocházely obvykle ze středověku. Třeba jsme zkoumali reliéfu z věže již neexistujícího Juditina mostu na Malé Straně v Praze, datovaného do druhé poloviny 12. století. Zkoumali jsme i stavební památky ve známém skalním městě Petra v Jordánsku, především chrám Qasr Al Bint postavený v 1. století před naším letopočtem. Z větších prací pak naši absolventi či studenti restaurovali a zkoumali objekty ve městě Efez na území dnešního Turecka, středověké nástěnné malby v obci Sankt Martin v Dolním Rakousku, nebo středověký kamenný epitaf z kaple zámku v obci Ebergassing v Dolním Rakousku. Restaurovali jsme i čínský závěsný svitek s portrétem zesnulé aristokratky z Národního muzea v Poznani.

Co všechno musí restaurátor umět?

Podle současných požadavků památkové péče ve vyspělých zemích je spektrum vědomostí, poznatků a dovedností, které by měl restaurátor mít, skutečně poměrně široké – od výtvarných disciplín, řemeslných dovedností přes humanitní vědy až po přírodní vědy, zejména chemii. My se snažíme studentům dát dobrý a vyvážený základ ve všech zmíněných oborech.

Na archeology se často nadává, že svými výzkumy brzdí například stavební práce. Vyčítá se něco podobného i restaurátorům?

Stává se to. Zejména pokud se restaurátorské práce provádějí v rámci obnovy stavebních památek. Stavební firmy, pro které jsou restaurátoři v tomto případě subdodavatelem, jsou často pod časovým nebo ekonomickým tlakem, například z konkurenčních důvodů, a tento tlak se potom bohužel přenáší i na subdodavatele, tedy i restaurátory. Pro pečlivé restaurátory je potom za těchto podmínek často obtížné důsledně dodržovat restaurátorské postupy i z důvodu minimalizace nebezpečí poškození restaurovaného díla.

Jak moc musí restaurátor potlačit vlastní umělecké ambice a ctít rukopis autora?

Pokora před originálním dílem a to nejen rukopisem autora, ale někdy i změn, ke kterým došlo v průběhu jeho „života“, je nezpochybňovanou součástí přístupu péče o památky, uplatňovaném na naší fakultě. Tento přístup se snažíme přenášet i na studenty a jsem si jistý, že jej ctí všichni moji kolegové.

Kdo rozhoduje o tom, zda se památka bude zachraňovat?

V první řadě záleží na tom, kdo je majitelem nebo případně správcem dané památky, což může být soukromá osoba, privátní firma nebo instituce. Vlastník památky, která je na Ústředním seznamu kulturních památek České republiky, je povinen podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, neboli takzvaného památkového zákona, pečovat o památku tak, aby nedošlo k jejímu poškození nebo zničení. Pokud něco takového hrozí, tak se ve správním řízení obrátí na příslušný správní orgán – příslušný odbor památkové péče, který na základě metodického doporučení Národního památkového ústavu vydá závazné stanovisko dalšího postupu. O tom, která památka se bude restaurovat, tedy spolurozhoduje více osob od zástupce vlastníka až po specialisty z Národního památkového ústavu. Hlavním rozhodovacím kritériem je stav daného objektu a odhad rizika jeho poškození nebo v krajním případě jeho zániku.

Jaké názory na obnovu památek převažují na počátku 21. století? Dříve například francouzský historik umění Viollet-le-Duc mluvil o navracení do stavu úplnosti, který před tím nikdy neexistoval. Angličan Ruskin naopak napsal, že než znetvořit památku falešnými doplňky, je lepší se smířit s jejím koncem...

V současnosti je hlavním cílem restaurování či konzervování zachování díla, aby se prodloužila jeho existence. Míra a způsob doplnění chybějících nebo poškozených míst, zásahy vedoucí ke zlepšení čitelnosti daného díla jsou vždy velmi individuální, ale obecně je dnes v tomto směru uplatňován podstatně zdrženlivější přístup než v 19. století.

K profesionální obnově a restaurování památek se dnes přistupuje s větší opatrností. Velká pozornost se věnuje jejich zkoumání z různých hledisek i v různých souvislostech. Dalším důvodem větší pečlivosti při rozhodování o postupech konzervace, restaurování či obnovy jsou negativní zkušenosti s některými postupy v minulosti, kdy použití některých postupů přineslo sice krátkodobý efekt zlepšení, ale po delší době znamenali jen urychlení poškozování památky. Dalším trendem v památkové péči je větší důraz na zachování autenticity díla, často včetně změn, ke kterým došlo v průběhu jeho existence. Velký důraz se klade i na takzvanou preventivní péči neboli neinvazivní péči o památkové objekty. To v praxi znamená vytvoření podmínek, které prodlužují existenci díla bez nutnosti fyzicky zasahovat do jeho integrity.

Obor restaurování má tedy budoucnost?

Samozřejmě, pokud bude naše společnost chtít chránit a uchovávat svoje historické kořeny, ke kterým hmotné kulturní dědictví patří, tak má restaurování jako specializovaná fyzická péče o umělecká a umělecko-řemeslná díla, svoje opodstatnění. Zatím tomu tak je, naši absolventi nacházejí uplatnění v muzeích, archivech, galeriích, institucích státní památkové péče nebo pracují samostatně jako OSVČ i v privátních firmách. Podle většiny z nich, se kterými jsem v kontaktu, je tato práce nejen živí, ale také baví a naplňuje.

Pravěká studna

• Unikátní objev provedli archeologové loni u Ostrova v Pardubickém kraji na stavbě silnice D35
• Odkryli dalších sedm studní z různých období pravěku
• Výzkum prováděli odborníci z Archeologického centra Olomouc
• Podle odborníků z Ústavu nauky o dřevě Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně byly stromy použité na stavbu konstrukce studny pokáceny mezi roky 5256–5255 před naším letopočtem
• Ve výplni studny bylo velké množství zbytků bezobratlých živočichů i drobných obratlovců a zbytky rostlin

Ing. Karol Bayer

• vedoucí Katedry chemické technologie a proděkan pro vědeckovýzkumnou činnost a zahraniční spolupráci Fakulty restaurování Univerzity Pardubice
• v letech 1984 – 1995 pracoval pro Památkový ústav Slovenské republiky
• Od roku 1993 působí také jako externí lektor na Umělecko-průmyslové univerzitě ve Vídni
• výzkumnou činnost zaměřuje zejména na analýzy historických maltovin, vlastnosti a využití historických anorganických pojiv, využití nanomateriálů pro konzervaci nástěnných maleb, povrchů architektury a uměleckých a umělecko-řemeslných děl z kamene, omezení vlivu vodorozpustných solí na stavební památky, nástěnné malby a umělecká a umělecko-řemeslná díla z kamene a příbuzných materiálů
• v roce 2018 získal nejvýznamnější ocenění města Litomyšle, Cenu purkmistra Laška, za zásluhy o rozvoj Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.

Článek byl převzat z magazínu vysokých škol Universitas.

Pracovní seminář Aktuální možnosti analytických metod pro identifikaci historických materiálů.

Ve čtvrtek 2.2.2019 se uskutečnil v historické budově Kunsthistorisches Museum Wien (KHM) pracovní seminář: Aktuální možnosti analytických metod pro identifikaci historických materiálů.

Seminář byl určen pro studenty bakalářského a navazujícího magisterského stupně studia oboru Restaurování a konzervace uměleckých a umělecko-řemeslných děl na papírových, textilních a souvisejících podložkách. Seminář vedl Dr. Václav Pitthard z chemicko-technologické laboratoře KHM. Studentům představil analytické metody využívané k identifikaci historických materiálů s důrazem na identifikaci pojiv malířských materiálů metodou plynové chromatografie. Součástí semináře byla komentovaná prohlídka restaurátorských pracovišť „Gemäldegalerie“ a „ Kunstkammer“, ve kterých byli studenti seznámeni a právě probíhajícími restaurátorskými projekty muzea. Seminář byl zakončen komentovanou prohlídkou vybraných částí stálé expozice muzea, během níž byla studentům na konkrétních dílech z 16. a první poloviny 17. století přiblížena technika malby pozdně renesančních a raně barokních mistrů.

Seminář navázal na spolupráci mezi Ateliérem restaurování uměleckých děl (ARUDP) na papíru FR, Chemicko-technologickou laboratoří NG v Praze a Chemicko-technologickou laboratoří Kunsthistorisches museum Wien, která probíhá v rámci projektu IGA Komplexní přírodovědný průzkum techniky a technologie malby Gabriela Müllera, aktuálně řešeného v ARUDP.

Mgr. Art. Luboš Machačko

„Zkázou katedrály jsme byli zděšeni,“ říká i za své kolegy proděkan Karol Bayer, jenž pečuje o vědu a výzkum na malé, velmi specializované Fakultě restaurování Univerzity Pardubice. Ta ovšem sídlí v krásné Litomyšli – hned poblíž opraveného zámku.

* LN Jak vaši kolegové na fakultě přijali zprávu o zničení takové památky, jakou je pařížská katedrála Notre Dame?
Asi podobně jako všichni po celém světě – byli jsme zděšeni a je nám to moc líto. Notre Dame je nejen jedna z nejvýznamnějších sakrálních staveb období gotiky, ale také symbol Paříže, Francie i evropské kultury. A podobně jako i jiní zabývající se péčí o kulturní dědictví jsme byli překvapeni, že se dnes něco takového může stát na tak významné památce, kdy se dbá na požární bezpečnost v budovách a v historických budovách zvláště... Není to myšleno jako kritika, protože ještě stále nevíme mnoho detailů o vzniku a rozšíření požáru, ale beru to spíše jako varování do budoucna.

* LN Mnohé země již nabídly zkormouceným Francouzům peníze anebo odbornou pomoc. Zapojíte se nějak do rekonstrukcí i vy s vaším know-how?
Pokud budeme osloveni v rámci zapojení Česka do obnovy chrámu, jsme zcela jistě připraveni nabídnout naše odborné kapacity, samozřejmě ve spolupráci a v součinnosti s francouzskými kolegy. Know-how, jež můžeme využít a nabídnout, se týká hlavně konzervace a restaurování artefaktů z vápence, jimž se v posledních letech systematicky věnujeme. Otevřeně však musíme dodat, že s podobným typem a rozsahem poškození v důsledku takto masivního požáru nemáme zkušenosti.

* LN Co bude na rekonstrukci chrámu a jeho inventáře podle vás nejtěžší?
To je v této chvíli velmi těžké předvídat. Na prvním místě bude jistě statické posouzení celé stavby, do jaké míry je stabilní nebo poškozená samotná konstrukce či její části. Pak bude zřejmě následovat detailní průzkum a vyhodnocení stavu nejen stavby jako celku, ale i jednotlivých součástí – od povrchu zdiva až po výzdobu katedrály. Až po dokončení této „inventury“ bude možné seriózně připravit strategii a koncept obnovy a posoudit též její náročnost.

* LN Stavba Notre Dame byla požárem narušena, zničen byl i úžasný historický strop... Dá se vytvořit jeho kopie? Jak?
Pokud to statická stabilita stavby dovolí, tak je obecně rekonstrukce možná. Zda se bude provádět, závisí také od výše zmíněného posouzení poškození a rozhodnutí o celkové koncepci obnovy. Technické řešení případné obnovy stropu bude také závislé na tomto rozhodnutí; zda vytvořit kopii stropu týmž způsobem jako originál, anebo tak, aby originál pouze napodoboval „vizuálně“.

* LN Zasaženy byly i historické vitráže z 13. století. Slavné jsou též notredamské varhany, do nichž napadala suť a natekla voda. Umíte takové věci opravit i vy?
Restaurování vitráží ani varhan není součástí vzdělávacích programů naší fakulty restaurování.

* LN Sledujete, která umělecká díla byla ohněm poničena? A jak se po takové pohromě restaurují?
Průběžně sledujeme, ale informace jsou zatím spíše obecné než konkrétní. Proto bude zásadní již výše zmíněný průzkum, posouzení stavu jednotlivých děl a podle toho pak následné vypracování postupu jejich restaurování.

* LN Máte z Česka – či z Polska a Slovenska – analogické zkušenosti s požáry, s ohněm?
S jednotlivými díly poškozenými požárem už zkušenost máme – například z restaurování náhrobku Arnošta z Pardubic ve farním kostele Nejsvětější P. Marie v polském Kłodzku nebo i z restaurování knižních artefaktů silně poničených požárem... Ovšem s poškozením v tak velkém rozsahu, ke kterému došlo na katedrále Notre Dame, jsme se nesetkali.

* LN Co doporučíte ostatním expertům, které čeká plno práce?
Jen velmi jednoduše, aby naše odpověď nevyzněla hloupě – doporučím asi to samé, čím se řídíme při naší „každodenní“ práci i my – tedy trpělivost a pokoru.
 

Čeští mistři v restaurování
* Jedna z nejmenších fakult v ČR funguje již 25 let v Litomyšli, patří však pod Univerzitu Pardubice. * Studuje na ní asi 90 studentů, kteří se rovněž učí, jak vyrobit tradiční materiály. Škola má své ateliéry, v nichž se učitelé a posluchači věnují renovaci papíru, textilu, maleb i kamene. * Do oprav se zapojují nejen šikovní restaurátoři, ale také kunsthistorici a chemici, jímž je ostatně i proděkan Karol Bayer.

Článek byl převzat z Lidových novin, 18. dubna 2019. 

Současné dění v Paříži kolem katedrály Notre-Dame se dotýká i nás. Odborníci z  Fakulty restaurování Univerzity Pardubice nabízí svoji pomoc, zkušenosti a speciální inovované technologie úprav vápence. K situaci se vyjádřili v hlavním zpravodajství pro Českou televizi.

Sledujte reportáž

Pardubická univerzita vznikla přesně před čtvrtstoletím. Tradice vysokého školství v krajském městě jde ale ještě mnohem dál. Začalo to u chemie.

31. března 1994 se z úzce zaměřené Vysoké školy chemicko-technologické stala Univerzita Pardubice. Ta dnes poskytuje vysokoškolské vzdělání nejen v technických oborech, ale také v oblasti humanitních věd, zdravotnictví a dokonce i restaurování uměleckých děl. Šest fakult sídlí v krajském městě, nejmenší fakultu má pardubická univerzita v Litomyšli.

Pardubice městem chemie a studentů

Už na podzim roku 1945 přišly pardubické chemické továrny s nápadem na založení Vysoké školy chemické přímo v Pardubicích. „Ještě nějakou dobu trvalo, než se škola připravila. Protože vysoká škola, to není jen o budovách, vybavení, přístrojích a technice, ale hlavně vždy o lidech. A to jak učitelích, tak studentech,“ dodává rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek.

Vysoká škola chemická v Pardubicích byla z rozhodnutí československé vlády zřízena 27. června 1950. V příštím roce tedy pardubická univerzita oslaví 70. výročí vysokoškolského vzdělávání. První přednášky začaly 15. října 1950, a to v adaptovaných prostorách pekařské a cukrářské průmyslovky. Tehdy měla Vysoká škola chemická 120 posluchačů.

V roce 1951 vysoká škola získala budovu bývalé státní průmyslové školy na náměstí Čs. legií v Pardubicích, kterou Univerzita Pardubice využívá dodnes. Celý areál prošel v posledních 10 letech rozsáhlou rekonstrukcí a dnes je z ní moderní komplex, kde souzní historická i novodobá architektura. Primárně dnes objekt slouží Fakultě elektrotechniky a informatiky, Centru materiálů a nanotechnologií a je místem dalších vzdělávacích a tvůrčích činností převážně pro doktorandy.

V listopadu 1953 se status školy změnil. Vzniká známá VŠChT, Vysoká škola chemicko-technologická. Začalo na ní působit mnoho významných vědců a pedagogů, kteří založili první specializované katedry. Postupně se původní čtyřleté studium změnilo v pětileté a studenti si mohli vybírat ze sedmi specializací chemie a technické chemie.

Nové budovy a kampus

S narůstajícím počtem studentů musela VŠChT řešit i otázku budování nových učeben, rozšíření zázemí školy a také ubytování pro své posluchače. Na počátku 60. let vznikl na okraji Pardubic pavilon pro technologické katedry a k historické budově na náměstí Čs. legií bylo přistavěno severní a západní křídlo. Na pravém břehu Labe se staví vysokoškolské koleje, menza a také sportoviště.

V lednu 1991 v Pardubicích vzniká nová fakulta. K Fakultě chemicko - technologické přibyla Fakulta územní správy, o dva roky později přejmenovaná na Fakultu ekonomicko-správní. Součástí vysoké školy se také stává Ústav cizích jazyků (později přejmenovaný na Ústav jazyků a humanitních studií, který se stal základem dnešní Filozofické fakulty). V roce 1993 vzniká Dopravní fakulta Jana Pernera.

V březnu 1994 se z Vysoké školy chemicko-technologické stává oficiálně Univerzita Pardubice. „Jsem rád, že Univerzita Pardubice má v názvu jméno města, tak, jak je to běžné ve světě. Jsme na to opravdu pyšní,“ dodává rektor pardubické univerzity Jiří Málek.

V roce 2002 Univerzita Pardubice zakládá další dva vysokoškolské ústavy, Ústav elektrotechniky a informatiky a Ústav zdravotnických studií. V červenci 2005 se k univerzitě připojila také Fakulta restaurování, která původně v Litomyšli vznikla jako soukromá škola. Dnes je nejmenší fakultou pardubické univerzity.

Ve stejném roce dochází k přejmenování Fakulty humanitních studií na Fakultu filozofickou, v roce 2007 se z Ústavu zdravotnických studií stala samostatná Fakulta zdravotnických studií. Od ledna 2008 má Univerzita Pardubice sedm fakult, nejmladší fakultou je Fakulta elektrotechniky a informatiky, která vznikla z Ústavu elektrotechniky a informatiky.

Nejen moderní kampus u Labe

V 90. letech získala škola nový komplex budov na pravém břehu Labe a tím možnost dalšího rozvoje. Na podzim roku 1997 byla otevřena moderní Univerzitní knihovna, o dva roky později univerzitní aula a další posluchárny. Nový areál Fakulty chemicko-technologické při svém otevření v roce 2008 získal prestižní ocenění Grand Prix architektů.

Následovaly další investiční projekty, které podpořil stát a Evropská unie. Vzniklo nové univerzitní výukové zázemí, a to jak v městské části Polabiny, tak v centru města i v Technologickém areálu v Doubravicích. Nové ateliéry a vybavení získala i Fakulta restaurování v Litomyšli.

Univerzita Pardubice je jediná vysoká škola univerzitního typu v Pardubickém kraji. Za dobu své existence, samozřejmě se svoji předchůdkyní, Vysokou školou chemicko-technologickou, vychovala desítky tisíc odborníků. „Z hlediska rozpočtu a finančních prostředků Univerzita Pardubice stále roste. V posledních letech se počty studentů udržují poměrně na stálých číslech, což souvisí s demografickým vývojem ve společnosti,“ vysvětluje rektor univerzity.

„Jsem pyšný na naše špičková pracoviště, vážím si práce učitelů a také badatelské práce. Univerzita je totiž o propojení těchto dvou činností. Kdybych měl vybrat, na co jsem hrdý a co obdivuji, tak to jsou právě vědecké projekty, které mají přesah do výuky. Máme jich celou řadu, některé projekty jsou umístěné na tzv. evropské Roadmap, mapě evropských výzkumných infrastruktur."

„Na naší univerzitě působí odborníci, kteří publikují v těch nejprestižnějších vědeckých časopisech na světě, účastní se světových konferencí, ale jezdí za nimi i další odborníci ze zahraničí. To je věc, která mě dělá velkou radost,“ dodává rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek. 

Článek byl převzat z redakce Český rozhlas Pardubice.

Je to jedna velká umělecká rodina. Dostanou se do ní jen ti, co projdou ne právě snadnou přijímací zkouškou včetně té talentové. Fakulta restaurování v Litomyšli si své studenty pečlivě vybírá. Už během studia dělají na unikátních objektech, a práce na zajímavých a mnohdy vzácných uměleckých dílech je pro budoucí restaurátory tou nejlepší průpravou pro praxi.

„Naši absolventi jsou připraveni na profesní dráhu samostatného restaurátora a konzervátora. Mohou být zaměstnáni ve veřejných institucích zaměřených na památkovou péči i ve sbírkotvorných institucích jako odborníci v restaurátorských odděleních muzeí a galerií, nebo ve firmách, které se obnově památek věnují,“ říká proděkan pro studium a pedagogickou činnost Tomáš Kupka. Je pyšný na to, že absolventy Fakulty restaurování je možné potkat prakticky všude. V Národním archivu, Národní knihovně, ve státních oblastních a státních okresních archivech nebo v dalších významných institucích. Dvě absolventky se vrátily domů na Slovensko a nedávno získaly práci v Univerzitní knihovně v Bratislavě.

Litomyšl láká

Zanedlouho se ke studentům zařadí i Eliška Slezáková, která je momentálně na zahraniční stáži. Na začátku hledala kompromis mezi uměním, řemeslem a přírodními vědami a Fakulta restaurování s rodinnou atmosférou ji přesvědčila. V Litomyšli je spokojená. „Mezi vyučujícími jsou i osobnosti, k nimž je skutečně možné vzhlížet a které neodmítnou pomoci. Student tu není anonymní bytostí, ale člověkem se jménem a hlasem,“ říká studentka.

Fakulta nabízí mnoho výhod. Sídlí na zámeckém návrší v Litomyšli v krásném historickém prostředí. Snahy o budování kvalitního zázemí si studenti cení. „Vzhledem k finančním a kapacitním možnostem je to jistě obtížné, přesto je vybavenost ateliérů velmi dobrá. Pro prváky je zajištěno ubytování na kolejích, vystavěla se nová knihovna s příjemným studijním prostředím,“ dodává Eliška. „Všechny budovy jsou od sebe vzdálené maximálně pět minut. Nic zde není většinou problém, ale musí se o tom člověk chtít bavit,“ hodnotí přístup student Marek Laška, který chce být po dokončení studia obyčejným živnostníkem v oboru restaurování. Jediné, co mu trochu vadí, je, že studium spolyká většinu volného času.

61 bakalářů a 21 magistrů

Jim oběma a dalším osmi desítkám studentů nabízí Fakulta restaurování vzdělání v inovovaném bakalářském studijním programu Restaurování a konzervace děl hmotného kulturního dědictví. Akreditaci má na příštích deset let a zájemci vybírají ze čtyř specializací. Záleží, který materiál je více osloví: zda Umělecká a umělecko-řemeslná díla z kamene, štuku, sádry, terakoty a umělého kamene; Nástěnná malba, sgrafito a mozaika; Papír, knižní vazba a dokumenty; nebo Umělecká a umělecko-řemeslná díla na papírových, textilních, pergamenových podložkách a polychromované objekty z papírmašé.

Prohlédněte si nabídku studia na Fakultě restaurování

„Zájem o studium každoročně překračuje troj až čtyřnásobně počet přijímaných, mírně též převažuje u restaurování uměleckých a umělecko-řemeslných děl na organických podložkách jako papír a textil,“ doplňuje proděkan Kupka. Spíše vyrovnané to je naopak u navazujícího magisterského studia. Studijní program Výtvarná umění se dělí na dva studijní obory, každý se dvěma specializacemi: Restaurování a konzervace nástěnné malby, sochařských děl a povrchů architektury (specializace Kámen; Malba), Restaurování a konzervace uměleckých a umělecko-řemeslných děl na papírových, textilních a souvisejících podložkách (specializace Papír; Textil).

Přijímačky, pak letní škola

„Studentům nabízíme inovovanou koncepci bakalářského studia a uchazečům o studium letní škola, na které se mohou zdokonalit ve výtvarných technikách a zvýšit tak šanci na úspěch u přijímacích zkoušek,“ upozorňuje proděkan Kupka.

Než se uchazeči stanou součástí této umělecké rodiny, musí projít komplexní přijímací zkouškou. Ta obsahuje přijímací test ze základů dějin umění, základů chemie, všeobecného kulturněhistorického rozhledu a všeobecných studijních předpokladů. Úroveň uchazečů se posuzuje i podle jejich domácích prací. Samotná talentová zkouška má pak ověřit míru uměleckého citu a výtvarného potenciálu uchazeče. Celá přijímací zkouška končí motivačním pohovorem.

„Ten prověří znalost kultury obecně i oblast výtvarné kultury. Zaměří se na základní orientaci ve zvoleném oboru a také na motivaci a předpoklady ke studiu. Vše posuzuje komise, dílčí výsledky se bodují a k přijetí jsou doporučeni ti, kteří v rámci své specializace dosáhli nejvyššího počtu bodů,“ upřesňuje pravidla přijetí proděkan Kupka.

Přihlášky přijímá Fakulta restaurování do konce května. Očekává jich přibližně padesátku, přičemž pouze šestnáct úspěšných uchazečů dostane šanci studovat v Litomyšli.

Chci si podat e-přihlášku

Začali na Státním zámku Bučovice. Nyní jsou v terénu znovu. Restaurátoři z Univerzity Pardubice nově pracují na zámku v Telči, kde je renesančních štuků hned několik. Letos je přitom ještě čeká průzkum Letohrádku Hvězda, Rondelu Jindřichova Hradce nebo zámku Kratochvíle. Mapují i další menší štukové lokality po celém území Čech a Moravy. Jak se totiž ukazuje, i zde jsou štuky nebývalé kvality.

To, že svůj průzkum, rozsahem velmi náročný, začali experti z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice (UPa) právě na zámku v Bučovicích, byla spíše náhoda. Tamní kastelánka totiž zareagovala na jejich výzvu a zájem o štukovou výzdobu jako první. A tak začal průzkum objektu, který postupně získával přesnější obrysy. Na zámku se nakonec s přestávkami zdrželi téměř půl roku. A výsledek? Unikátní komplexní metodický postup, který se uplatní při průzkumech dalších štukových objektů. V případě potřeby poslouží výsledky průzkumu také jako podklad pro restaurování. Navíc se díky bádání podařilo odhalit mnohé nedostatky v odborné literatuře mapující „bučovický“ štuk.

Císařský pokoj restaurátory doslova ohromil

Bučovický zámek patří mezi nejvýznamnější příklady renesančních památek u nás. Svou krásou a bohatostí architektury i vnitřní výzdoby si právem vydobyl označení Perla Moravy. Štuková výzdoba interiérů se datuje do počátku 80. let 16. století a dochovala se ve dvou místnostech východního křídla v přízemí. Nejhonosnější výzdobu najdeme v tzv. Císařském pokoji, ve kterém ústřední výzdobu tvoří štukový erb. „Dominantu, která poutá na první pohled, tvoří čtyři figurální štuky v lunetách a strop bohatě zdobený štukem, nástěnnými malbami i deskovou malbou, to vše dotvářené zlacením, barevnými skly imitující drahé kameny. V bočních lunetách pak najdeme busty římských císařů. I když se jedná o celkem malý sál, koncentrace výzdoby a krásy je, řekla bych, ohromující,“ popisuje unikátní bučovické štuky Ing. Renata Tišlová, Ph.D., z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.

Popsali strukturu štuku

Všechny tyto části výzdoby provedené ve štuku restaurátoři podrobili průzkumu. Chtěli popsat a zrekonstruovat techniku štuku, provést rozbor skladby štukových malt a povrchových úprav. Práci jim ale poněkud ztížilo restaurování celého sálu v 50. letech 20. století. Pod nánosy druhotných úprav museli nejprve nalézt a zorientovat se v původních materiálech a vrstvách. „Při průzkumu jsme odzkoušeli a použili řadu průzkumových technik, pomocí nichž jsme zjistili strukturu štukových vrstev od vnitřních částí a materiálů až k povrchu. U takto významného objektu jsme chtěli současně provést průzkum s minimálním fyzickým zásahem do děl a maximální snahou o neinvazivní průzkum. I když se ukázalo, že velmi pozorný vizuální průzkum je stejně dobrý a může přinést cenné informace stejně jako sofistikované průzkumové techniky,“ dodala Renata Tišlová, která si současně pochvalovala i zapojení studentů do této akce. „Při mapování a grafickém zpracování poškození štukové výzdoby nám pomáhali současní studenti magisterského stupně. Jeden z nich se problematice štuku věnuje hlouběji také v rámci své diplomové práce,“ říká. Díky obdobným projektům mají studenti jedinečnou šanci aktivně spolupracovat a zapojovat se do takto významných akcí a sbírat cenné zkušenosti.

Průzkum rozporuje některé informace

Průzkumem štuků bučovického zámku navíc restaurátoři Univerzity Pardubice pomohli zásadně přehodnotit některé poznatky, které byly o tamní štukové výzdobě dosud publikovány. Týkají se například otázky autorství, vlastní koncepce či výkladu výzdoby. Zásadní rozporování pak nastalo i na úrovni techniky a materiálové skladby štuku. „Například od restaurování sálu v roce 1955 se v odborné literatuře uvádí a dále přejímá informace k materiálu štuku, kterým měla být terakota povrchově upravená na bílo.  V rámci průzkumu jsme ale objevili, že jediná socha z terakoty je socha Marse. Ostatní jsou z vápenného štuku na dřevěné konstrukci,“ uvádí jeden příklad Renata Tišlová. Unikátní poznatky také nedávno představili během společného workshopu na bučovickém zámku, kde spolu s dalšími odborníky diskutovali o jejich vlivu na aktuální stav poznání této významné renesanční lokality.

Technika štuku má své kořeny už ve starověku

Renesanční štuk je druh omítky, který je plasticky zpracován. Podle uměleckých kvalit ho lze zařadit na pomezí výtvarných technik – sochařství a malířství, někdy dokonce architektury, protože může vytvářet jakési architektonické celky nebo členění. „Jedná se o velmi starou výtvarnou techniku, která byla rozvinuta již u starověkých kultur a v renesanci došlo pouze k jejímu ´vzkříšení´ a znovuobjevení,“vysvětluje Renata Tišlová. Díky renesančním mistrům putujícím z Itálie do střední Evropy můžeme řadu výjimečných památek ve štuku najít i u nás. Od poloviny 16. století se totiž tato technika šířila i na území Čech a Moravy. Renesanční mistři se snažili napodobit lehkost, jemnost a bělost antických štuků, se kterými se seznámili prostřednictvím dochovaných římských památek. Cestou experimentů a zkoušek vytvořili recepturu, díky níž bylo možné této jemnosti a bělosti docílit. A ta se poté v různých variantách šířila dále do Evropy.

Průzkumy památek provádějí restaurátoři spolu se studenty z Fakulty restaurování UPa v Litomyšli v rámci 5letého výzkumného projektu, který začal v březnu minulého roku (2018). Ten se zaměřuje na renesanční a manýristické štukatérství v období do roku 1620 na našem území. Podívá se na ně formou mezioborového výzkumu založeného na spolupráci historických oborů, památkářů a restaurátorů s podporou přírodovědného sektoru. Informace získané analýzou pramenů, starších restaurátorských dokumentací, fotografií a jiných záznamů napomohou při zmapování historických oprav a zásahů. Navíc poslouží pro syntetické zpracování uměleckohistorického i technologického vývoje štukatérství nejen na našem území, ale i pro jeho zařazení do středoevropského kontextu.

Restaurování zhruba 50 metrů čtverečních maleb v interiéru unikátní Očistcové kaple, součásti piaristického chrámu v Litomyšli, je u konce. V rámci této již třetí etapy obnovy památky byly opraveny malby na severozápadní stěně kaple a souvisejících okenních a dveřních špaletách, na jihovýchodní stěně a na stěně jihozápadní s dveřní špaletou směrem do kostela.

„Snažili jsme se co nejvíce navázat na předchozí etapy prováděné fakultou restaurování v minulém desetiletí, aby bylo výsledné působení maleb jednotné. I přesto jsme ale provedli drobné úpravy postupu, například ke zpevnění maleb byly použity vápenné nanosuspenze, tedy velmi moderní konzervátorský materiál, jehož výzkumem se na fakultě zabýváme již asi 10 let. Je zajímavé, že tento materiál byl v Očistcové kapli zkoušen již v roce 2008, ale pro malé zkušenosti bylo tehdy od jeho použití upuštěno,“ řekl k problematice restaurování Jan Vojtěchovský, vedoucí Ateliéru restaurování a konzervace nástěnné malby a sgrafita Univerzity Pardubice.

Na restaurování nástěnných maleb, odstraňování nečistot a opravě stěn pracovali studenti i pedagogové fakulty od prosince 2017.

Očistcová kaple byla dostavěna a vysvěcena zřejmě v roce 1732, výzdoba je také z tohoto období. Kaple sloužila věřícím jako místo pro konání mší za zemřelé a k modlitbám za jejich duše, které měly ukrátit jejich čas strávený v očistci.

Kvůli tomu má Očistcová kaple unikátní výzdobu, na zdech návštěvníci najdou připomínky konečnosti pozemského života – lebky, plazy, kosti a další motivy spojené se smrtí. Obrazy na stěnách a stropu měly ve věřících vyvolat pokoru a seberefl exi. V rámci České republiky se jedná o jednu z mála takto vyzdobených kaplí.

Práce za 412 tisíc korun z poloviny hradil Pardubický kraj, druhou část dodalo město Litomyšl. „V současné době restaurátoři jednají s městem o financování oprav poslední části kaple,“ doplnila mluvčí městského úřadu Jana Bisová.

Článek byl převzat z Právo - region Čechy, 9. 2. 2019

Foto: ilustrativní

Odkaz na rozhovor s Mgr. art. Janem Vojtěchovským, Ph.D. naleznete zde:

https://regiony.rozhlas.cz/nastenne-malby-v-kapli-kostela-nalezeni-svateho-krize-v-litomysli-radi-jak-se-7788424

Restaurování kamene vyžaduje kromě řemeslné a umělecké dovednosti i další odborné znalosti. Nejen o tom, jak v tomto oboru pomáhají moderní technologie, hovořil ve Studiu Leonardo restaurátor Jakub Ďoubal.

„Ještě jsme se nesetkali s dílem, které by nešlo zachránit nebo u něj udělat konzervační  zásah,“ uvedl vedoucí Ateliéru restaurování kamene na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice.

Podle něj vždy záleží na tom, co je cílem zásahu na památce. „Jestli jde čistě jen o to zajistit hmotu, nebo jestli mají být další vklady, například estetické úpravy, čištění, doplnění chybějících částí.“

V roce 2017 byl odhalen restaurovaný unikátní gotický náhrobek Arnošta z Pardubic. „Bylo to za dlouhou dobu nejvýznamnější dílo, ke kterému jsme měli možnost se dostat... Teď se nám podařilo dokončit nejvýznamnější etapu rekonstrukce morového sloupu v Kutné Hoře, velmi významné barokní památky.“

V Evropě se kloníme k trendu, kdy čím je dílo starší, tím měně se do něj vstupuje. Ale je třeba vždy vyhodnocovat individuálně, kdy se sestaví systém hodnot. Pokud je důležitější hodnotou celistvost památky,... tak se misky vah přiklánějí k rekonstrukci. Ale je to vždy třeba řešit individuálně a po diskuzi. Jakub Ďoubal

„Druhým okruhem našeho zájmu je restaurování sádrových odlitků a modelů sochařů. Dělali jsme restaurování všech modelů z výstavy Jana Šalouna. Připravujeme také výstavu Jaroslava Suchardy ve Veletržním paláci, jehož většina pozůstalosti se nachází v těchto křehkých materiálech a byla v dezolátním stavu.“

Vždy velmi záleží na tom, jestli restaurované dílo je v interiéru nebo v exteriéru. „V interiéru, když objekt zrestaurujete dobře a nastaví se podmínky, je naděje, že to pár desítek let vydrží. V exteriéru je třeba počítat, že náš zásah je velice dočasný. Spíše je nutné dobře nastavit režim údržby do budoucna.“

Za zřejmě nejtěžší dosavadní projekt považuje Ďoubal kamennou kašnu v Kutné Hoře. „Z hlediska materiálového složení i designu oprav je jasné, že kašna bude nadále chátrat i přes veškerou snahu restaurátorů. Nejtěžší bylo se smířit s tím, že náš zákrok je dočasný, náročné je i neustále upravovat režim a přemýšlet, jak objektu pomoci.“

S omezením oxidů síry v ovzduší se snižuje kyselost dešťů, větším problémem jsou dusičnany z aut. Lidé jsou také významným zdrojem poškození objektů, a to i v jejich úsilí všechno udělat rychle. Na rychlo a na efekt udělané zásahy mohou památkám uškodit. A i když jsou už možnosti jak s holuby bojovat, jsou pořád velký problém. Jakub Ďoubal

Významným pomocníkem v oboru je už od 70. let minulého století laser. „Technologie laserového čištění pískovcových památek jde neustále dopředu. Využíváme toho, že laserový paprsek je schopný reagovat s tmavými depozity, zatímco se světlým podkladem nereaguje.“

Laser tedy spálí nečistoty a zastaví se na kamenném podkladu. „Probíhá také neustálé zlepšování vlastního laserového zařízení i procesu kontroly celého procesu.“

„Ani my jsme se nevyhnuli nanotechnologiím. Ty se využívají pro zpevnění materiálu, ale probíhá i výzkum v oblasti samočištění a bránění ukládání nečistot na povrchu... Tady jsme ale opatrní. Musíme zaručit, že to nepřinese víc problémů,“ konstatoval Jakub Ďoubal.

Článek byl převzat z pořadu Studio Leonardo Českého rozhlasu Plus.

Foto: Archiv Česká rozhlas Plus.