Pátek 17. listopadu 1989 si pamatuje naprosto přesně. Byl totiž mezi lidmi, které na Národní třídě v Praze rozháněly bezpečností složky. Odnesl to zhmožděnou rukou. Ale nelituje, že se ke studentskému pochodu tehdy přidal. „Ten režim už musel konečně padnout,“ říká docent Oldřich Kašpar z Katedry kulturní a sociální antropologie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.

Etnolog a iberoamerikanista začal vysokou školu studovat v roce 1970, tedy v době nejtěžší normalizace. Vzpomíná si, že o rok dříve jako středoškolský student položil u sochy sv. Václava namalovanou moravskou orlici s nápisem „Morava Prahu nedá“. Sám totiž pochází z moravského městečka Jestřebí. A tímto gestem dal jasně najevo svůj postoj k politickým událostem z konce šedesátých let.

Učíte nemarxisticky!

Po absolvování Pedagogické fakulty na Univerzitě Palackého v Olomouci nastoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Nosil dlouhé vlasy a provokoval v džínovém oblečení. Jako odborný asistent a pedagog dostal ze strany vedení několikrát upozornění, že jeho přednášky nejsou vedeny v duchu socialistického režimu. „Vždycky jsem totiž přednášel naprosto otevřeně. A tenkrát vedoucímu katedry přišlo oznámení: Vážený soudruhu proděkane, dovolujeme si Vám oznámit, že přednášky doktora Oldřicha Kašpara jsou antisocialistické a nemarxistické. – Už jsem se viděl někde v kotelně, ale pan proděkan Robek, přestože byl komunista, dopis nakonec roztrhal a hodil do koše. Víc už to nikdo neřešil.“

Výslech na StB

Období sedmdesátých let bylo dost problematické, Oldřich Kašpar nedostával žádné zahraniční publikace a nemohl ještě ani vycestovat. Až v roce 1983 se poprvé podíval na Kubu, o rok později do Španělska a Mexiko poprvé navštívil v roce 1987. Po návratu mu však přišla obálka, ve které stálo, aby se dostavil k výslechu u StB. V dopise mu zásadně tykali. Pokud by prý nepřišel, vystavil by se riziku trestního stíhání. „Přemýšlel jsem, kde jsem co říkal, protože jsem byl i v mexické televizi. Hrál jsem tedy úlohu inteligentního blbce. Položili mi otázku: Jak bylo v Mexiku? Začal jsem mluvit o Mexiku jako o hezké zemi, kde svítí sluníčko a je tam krásně. Následoval dotaz: S kým ses tam setkal? A tak jsem mluvil o indiánech, jak jsou fantastičtí a mají srdce na dlani. Soudruh kapitán vydržel 45 minut, naťukal něco na stroji a dal mi to podepsat. Do protokolu uvedl, že dotyčný se k našim účelům v žádném případě nehodí a doporučuje mě už nikdy nekontaktovat. Slovo ‚nikdy‘ bylo podtrženo,“ vypráví historik, který za svou dlouholetou výzkumnou činnost a šíření mexické kultury obdržel v roce 2018 nejvyšší mexické státní vyznamenání pro cizince Řád aztéckého orla.

Oni mě k vám nepustí…

Díky svým vědeckým aktivitám mohl před polovinou 80. let vycestovat do Španělska. Publikoval ve středisku iberoamerických studií a vydával texty ve španělštině o starých španělských tiscích, které našel v našich historických fondech a knihovnách. „Neustále mě tak zvali na nějaké kongresy. Vymlouval jsem se na zdraví rodinných příslušníků a vymýšlel si své choroby, protože jsem jim nemohl napsat, „oni“ mě nepustí.“ Vysvětlit Španělům, jak se u nás žije a jaký režim zde panuje, bylo prakticky nemožné. V 80. letech měl být Oldřich Kašpar jmenován členem královské španělské akademie, musel to ale odmítnout. „Umíte si představit ten můj pocit? Kdybych to neudělal, vyrazili by mě z fakulty.“

Sám říká, že nikdy nebyl disidentem typu Václava Havla či Vlasty Chramostové. Přiznává, že člověk musel být v řadě věcí pokrytecký, aby to vydržel. Byl sice proti režimu, ale nikdy nešel na hranu, která by ho dostala do situace, že přijde o pracovní místo. Odmalička chtěl být totiž vědec.

Uvolnění režimu a boj za svobodu

Že se začíná režim uvolňovat, bylo patrné, když docentu Kašparovi na jaře roku 1989 přišla kniha od bolivijského spisovatele Josepa Barnadase. „Tenkrát jsme se společně sešli v knihovně u dominikánů, a on mi knihu věnoval. Když jsem ji otevřel, vyrazilo mi to dech. Uvnitř totiž bylo napsáno: Právě se vracím od Václava Havla a setkávám se s Oldřichem Kašparem, který mi vypráví vtipy o komunistech. Dodnes mám knihu doma vystavenou,“ říká akademik. Další dva roky se věci daly do pohybu.

V roce 1989 působil Oldřich Kašpar jako odborný asistent na katedře etnografie a folkloristiky v pražské Celetné ulici a měl blízko k dění. Bylo mu pětatřicet. Večer 17. listopadu se vypravil do ulic s tím, že se připojí ke všem těm nespokojeným mladým lidem a podpoří studenty, kteří šli uctít památku Jana Opletala. Z pietní akce stal protest proti společenským poměrům v zemi. „Chtěl jsem projít přes Můstek na Václavské náměstí, ale dostal jsem se vlastně do uzavřené zóny. Veřejná bezpečnost všechny strany zatarasila a dostat se ven dalo jedinou uličkou. Tou, když jste utíkali, tak vás mlátili pendreky. Byl tam chaos. Sundal jsem si raději brýle. Jedné studentce jsem dost zachránil zdraví. Jeden z policajtů se rozmachoval, že ji vezme přes záda, a já jsem tam strčil ruku. Tři dny jsem pak chodil s rukou na pásce,“ vybavuje si tvrdý zásah bezpečnostních složek docent Kašpar, který tehdy zůstal na Národní třídě až do konce.

Studenti byly podle něj hybatelé událostí, které měly vliv na rozpad komunistického režimu a získání svobody. Zároveň říká, že převzetí moci bylo vlastně pokojné. Protože se nestřílelo se a nikdo nezemřel. Na otázku, co se pro něj po roce 1989 změnilo, odpovídá: „Konečně jsem mohl psát, co jsem chtěl, a daleko více cestovat. Například dostat mexické vyznamenání za celoživotní práci, kterého si tolik vážím, by za minulé politické éry bylo nemožné.“

Doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.

Narodil se ve vesničce Jestřebí v podhůří Jeseníků. Vystudoval dějepis a češtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, paralelně však navštěvoval na téže univerzitě i Filozofickou fakultu, kde v roce 1975 získal v rigorózním řízení (obor historie) titul PhDr. V roce 1980 obhájil kandidátskou disertační práci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (publikována v roce 1983 pod názvem Nový svět v české a evropské literatuře 16. - 19. století) a získal titul CSc. Roku 1996 se habilitoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (Doc.) a o čtyři roky později byl jmenován Členem korespondentem (Académico corresponsal) Academia Mexicana de la Historia. Od roku 1974 až do roku 2011 působil postupně jako vědecký pracovník, odborný asistent a docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a od roku 2004 až dosud pracuje jako docent na Katedře kulturní a sociální antropologie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. V květnu 2018 byl docent Kašpar na mexické Autonomní univerzitě státu Hidalgo (UAEH) v Pachuce jmenován čestným a hostujícím profesorem a osobně se účastnil převzetí ocenění „profesor honorario y visitante“. Je nositelem Řádu aztéckého orla, nejvyššího mexického státního vyznamenání pro cizince.

Bylo mu třicet a odjel na zahraniční stáž do Španělska. Listopadové události roku 1989 tak musel sledovat jen zdálky. Z tisku se dozvídal o tom, co se nejen v tehdejším Československu děje. „Nebylo jasné, jak to dopadne. Ale i dnes bych spoléhal na mladé lidi,“ říká v rozhovoru současný rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek.

Pamatujete si, co jste dělal v pátek 17. listopadu?

Naprosto přesně. Byl jsem jako odborný pracovník tehdejší VŠCHT v Pardubicích na roční stáži ve Španělsku. Působil jsem na chemické fakultě Univerzity v Seville. Tenkrát se mnou nemohla odjet manželka ani dcera. Docela pečlivě jsem v médiích sledoval, co se u nás děje. V tu dobu jsem už mluvil poměrně dobře španělsky, četl jsem místní tisk, poslouchal rádio, sledoval televizi a z té doby mám také schované výstřižky, což je dnes zajímavý dokument toho, jaký byl pohled na události z druhé strany tehdejší tzv. železné opony.

Jaký to byl pohled?

Těch článků o středoevropských zemích bylo tehdy poměrně dost. Občas byly události v Československu i na titulních stranách novin jako například El PAÍS nebo ABC.  Nejednalo se pouze o zpravodajství. V sobotních přílohách bylo možné si přečíst velmi dobře napsané politické komentáře. To bylo pro mě něco zcela neznámého z našeho domácího tisku, když pominu dobu pražského jara.  Ve Španělsku se tehdy dýchalo velmi svobodně a připadalo mi, že si nejen na univerzitách všichni považují svobody, kterou mají. V roce 1989 uplynulo pouhých 22 let od vypsání prvních demokratických voleb ve Španělsku, které byly formálním završením demokratického přechodu od předchozí diktatury.

Měl jste zprávy také od rodiny?

S ženou jsme si často volali a ona mě informovala o tom, co se tady děje. Ve španělských novinách nebyly zmínky jen o Československu, takže jsem jí zase já říkal i o tom, co se odehrává jinde, například v Polsku nebo v Rumunsku. A jak říkal Pavel Tigrid, u nás byla „karavana zatvrzelých“. Představitelé moci se křečovitě bránili jakýmkoliv změnám. Sledoval jsem s napětím, co se stane. Už před tím, než došlo v Praze k brutálnímu zásahu bezpečnostních složek, bylo jasné, že jsou věci v pohybu. Média ale byla v rukou komunistické strany a tehdejší novináři se snažili vše zpochybnit. Kdyby Praha neměla podporu regionů, nepřipojila se divadla a vysoké školy, tak by to dopadlo nejspíš jinak. Dodnes mě mrzí, že jsem nebyl doma, u této historické události.

Chtěl jste se vrátit?

To nešlo. Nemohl jsem jen tak odjet. Původně jsem měl skončit v září, ale pobyt se mi během jara podařilo prodloužit až do konce roku. S velkým rozechvěním jsem musel situaci sledovat z cizí země. Právě připravuji svoji životopisnou knížku a v té píšu o tom, jak jsem tyto přelomové události vnímal. Navíc to zasáhlo i do mé práce.

Jak?

Měl jsem odeslat do redakce časopisu odbornou publikaci, ale jistě pochopíte, že jsem v tu chvíli myslel na jiné věci.  Pak jsem viděl v novinách tu obrovskou demonstraci, balkon Melantrichu, na kterém stáli řečníci, a pod nimi bylo moře lidí. Tušil jsem, že něco „rupne“. Doufal jsem, že se to podaří.

Ještě v souvislosti s pobytem ve Španělsku mě napadá – vy jste neměl problém vycestovat?

Měl jsem velké štěstí, dokončil jsem doktorát a začal pracovat. Chtěl jsem samozřejmě také někam vyjet na post-doktorskou stáž a nabrat zkušenosti. Nakonec přišla pozvánka od španělské vlády, stipendium, které bylo na jméno a nešlo na nikoho převést. Od října 1988 jsem měl nastoupit na stáž na Univerzitě v Seville ve výzkumné skupině profesora J.M. Criada. Bez podpory tehdejšího rektora profesora Jiřího Klikorky by se mi zcela jistě nikam vycestovat nepodařilo.

Když jste se vrátil, co se pro vás změnilo?

Samozřejmě, že jsem už ze zahraničí komunikoval s kolegy. Ale nesmíme zapomenout, že to bylo daleko složitější než dnes – tehdy neexistoval internet a e-maily, takže posílání dopisů bylo zdlouhavé a navíc nepraktické a poměrně drahé.  Hned po návratu jsem se zapojil do všech aktivit. Byl jsem v prvním vysokoškolském senátu, byl jsem u toho, když vznikala z jednofakultní VŠCHT škola vícefakultní.

Byla společnost připravena na změny v politickém systému?

Nikdy nemůže být připravena. Ne na tak velké změny. Lidé, kteří revoluci dělali, byli připraveni mentálně. Dokázali rozpoznat, co je nutné odstranit, aby došlo ke změnám ve společnosti. Revoluce nás posunula mezi civilizované země. A měli bychom si toho opravdu vážit.

Myslíte si, že dnešní studenti by se dokázali režimu vzepřít stejně, jako tenkrát vysokoškoláci?

Věřím mladým lidem. Podle mě není dobré říkat, že za našeho mládí bylo všechno jinak. Říkat, že tato generace je například nespolehlivá. I dnes bych vsázel na mladé lidi. Spíš než na ty, kteří už jsou konformní, jsou závislí na spoustě věcí a mají různé závazky. Studenti sehráli velkou roli v celém hnutí. Bez nich by 17. listopad nebyl a neměl by ani tak úspěšný konec. Proto se právě dnes snažíme připravit knižní vydání stávkových deníků, které naši studenti tehdy v roce 1989 psali. Dokázali rozpoznat provokatéry, jednali racionálně a správně. To, že jejich aktivita byla o několik dní zpožděná oproti centru dění, to je přirozené.

Jakou největší změnu podle vás revoluce přinesla?

Získali jsme znovu svobodu. Přemýšlel jsem, který z těch požadavků tehdejších studentů byl zásadní. Bylo jich sedm, ale důležitý byl ten s číslem čtyři.  Byl to požadavek zrušení vedoucí role komunistické strany v Ústavě. Každý totalitní systém se totiž snaží monopolizovat moc, snaží se ji maximálně soustředit ve svých rukou. A právě tohle dokázali lidé, kteří za sametovou revolucí stáli, rozpoznat. Tak se mohla otevřít cesta ke svobodným volbám a k demokracii.

Každý si ale demokracii vykládá jinak…

Ale i v demokracii musí být nějaká pevná pravidla. Tohle právě lidé často nevnímají. Důležitá je svoboda a možnost volby. To však znamená docela náročné rozhodování, které může kolikrát dopadnout všelijak. Můžeme být vítězstvím některých stran překvapeni, přesto má cenu bojovat. Má cenu jít zase k volbám a pokusit se věci měnit. Nabytá svoboda ale například také otevřela mladým lidem, a nejen jim, možnost cestovat. Říkám vždy našim studentům, aby ji využili, když ji mají. Ať vyjedou v rámci studijních programů do zahraničí a načerpají vědomosti – nejen ty odborné, ale i kulturní.

Vnímáte tehdejší studenty jako hrdiny?

Jistě. Byli to lidé, kteří se nebáli jít do velkých změn a dokázali předložit své požadavky. Přitom nebylo vůbec jasné, jak to dopadne. Starší generace v sobě neměla takovou touhu něco změnit. Přeci jen měla negativní zkušenost s Pražským jarem, které skončilo normalizací a vyhazovem spousty lidí z práce. Řada lidí nemohla studovat a „hříchy proti režimu“ se braly jako dědičné. To je drželo zpět. Proto byli tak důležití studenti a jejich odvaha. Já si jich nesmírně vážím. Jsem rád, že si s námi tehdejší události připomínají. A taky jsem rád, že jsem to zažil a že se právě tento zlom stal během mého života.

Mají smysl například demonstrace, které byly letos na Letné a Václavském náměstí v Praze?

Myslím, že když se lidé dokáží dobrovolně sejít a vyjádřit nějaký názor, nemůže se to pominout. Je to věc, kterou by měli politici reflektovat a měli by lidem naslouchat. To je demokracie. Nemám rád pohrdání lidmi. Politici, vůči kterým jsou tyto akce namířené, by se nad sebou měli minimálně zamyslet, jestli třeba něco nedělají špatně.

prof. Ing. Jiří Málek, DrSc.

Vystudoval obor Anorganická chemie na tehdejší Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích (dnes Univerzita Pardubice) a působil ve Společné laboratoři chemie pevných látek VŠCHT Pardubice a Akademie věd. V roce 1997 byl jmenován docentem, v roce 2000 získal vědeckou hodnost DrSc. (doktora chemických věd) a o dva roky později byl jmenován profesorem pro obor fyzikální chemie. Pobýval dlouhodobě v zahraničí, kde přednášel a vědecky pracoval na Universidad Hispalense v Seville, Universitat Politécnica de Catalunya v Barceloně a National Institute for Material Science v japonské Cukubě. Jiří Málek se zabývá výzkumem kinetických jevů v nekrystalických materiálech a podchlazených sklotvorných kapalinách. Působil jako řešitel mnoha vědeckých projektů a podílí se na organizaci významných mezinárodních konferencí. Je autorem nebo spoluautorem více jak 200 původních vědeckých prací v uznávaných mezinárodních časopisech a odborných monografiích. Tyto práce byly citovány 6000x.  V minulých letech byl prorektorem pro vnější vztahy rozvoj, pro výzkum a vnější vztahy, také pro vědu a zahraniční vztahy. Funkci rektora Univerzity Pardubice zastával také v letech 2006 - 2010. Je ženatý, má dvě dcery. Ve volném čase se věnuje četbě, cestování a fotografování

Zdroj videa: Facebook Statutární město Pardubice

Je tu další ročník Ceny Wernera von Siemense, ve které již 20 let jsou odměňovány akademické a vědecké talenty.

Přihlaste svou práci do soutěže a ucházejte se o hodnotné finanční odměny. Mezi vítěze bude rozdělený téměř milion korun!
Více info na http://bit.ly/Cena_WVSiemense_2019

Vážení kolegové a studenti,

srdečně Vás zveme na další setkání Wiki klubu.

Dozvíte se mimo jiné informace o programu Studenti píší Wikipedii, příležitost pro vzájemnou a kreativní spolupráci studentů a učitelů. Každou druhou středu v počítačové učebně Univerzitní knihovny

18:00–19:30

06.11.2019

20.11.2019

04.12.2019

18.12.2019

Srdečně zvou

Petr Urbanec
Attila Pató

Den boje studentů za svobodu a demokracii. Třicet let od sametové revoluce. Univerzita Pardubice si historické události Listopadu roku 89, které vedly k pádu komunistického režimu, připomene netradičním programem. Pro své studenty, zaměstnance, ale i veřejnost připravila zajímavé akce včetně nejednoho překvapení.

„Každý rok si výročí sametové revoluce připomínáme a každý rok se o tom, co jsme při tom prožili, hodně píše i vysílá. Chtěli jsme tedy tentokrát evokovat atmosféru a dát studentům příležitost k jejich vlastnímu prožitku. Věřím, že méně mentorování je prostě více,“ říká prorektorka pro rozvoj Univerzity Pardubice Andrea Koblížková.

V sobotu 26. října 2019 proběhl v Betlémské kapli v Praze koncert k 30. výročí sametové revoluce ve spolupráci s Českým vysokým učením technickým v Praze a Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze. Akce k uctění památky obětí totalitních režimů zaznamenala obrovský úspěch. 

Následuje 7. listopadu beseda s uznávaným amatérským filmařem a spistovatelem a disidentem Oskarem Georgem Siebertem. Setkání pořádá Fakulta filozofická od 14 hodin a je otevřena i veřejnosti. 

Ve středu 13. listopadu se v prostorách Fakulty chemicko-technologické od 17 hodin otevře výstava 33 fotografií Olgy Havlové. Autory snímků jsou známí čeští fotografové, kteří zachytili někdejší první dámu v době, kdy začínala fungovat její nadace. Zobrazují manželku prezidenta Václava Havla s dětmi, dospělými lidmi se zdravotním postižením, ale i s osobnostmi, jakými byli například princezna Diana či Alain Delon.

V pátek 15. listopadu se uskuteční tradiční akademický obřad, během kterého rektor Jiří Málek předá diplomy s titulem Ph.D., představí nové docenty a profesory. Zároveň udělí speciální ceny akademikům i studentům. Vzpomínat se bude také u pamětní desky v srdci kampusu. Představitelé univerzity, studenti, hosté, ale i veřejnost symbolicky zazvoní zvonečky s klíčem. Stejně tak, jako se zvonilo klíči na náměstích před třiceti lety. Slavnostní den vyvrcholí koncertem Komorní filharmonie Pardubice v aule Univerzity Pardubice.

V pondělí 18. listopadu se koná sportovní den pro studenty a zaměstnance, který bude nabitý turnaji ve volejbalu, badmintonu, stolním tenise nebo závodu na veslařském trenažéru. V areálu vodních sportů a tenisu na břehu Labe odstartuje v 10 hodin přespolní běh na 4 km.

O den později v úterý 19. listopadu se mohou vysokoškoláci, ale i obyvatelé města těšit na velké dobové překvapení. Na zámku pak bude od 18 hodin beseda s lidmi, kteří stáli při zakládání Občanského fóra. Besedu s námi spoluorganizuje Východočeské muzeum v Pardubicích. Do debaty se zapojí také bývalý rektor Univerzity Pardubice profesor Oldřich Pytela.  

Ještě týž den univerzita vyhlásí nejlepší sportovní týmy a sportovce za uplynulý akademický rok. Slavnostní vyhlášení výsledků 61.ročníku Standarta rektora se uskuteční od 17 hodin na Fakultě chemicko-technologické. 

Sametovou revoluci a pád komunistického režimu má připomenout také výstava fotografií. Umístěna bude od 15. listopadu na frekventovaném místě, na třídě Míru v Pardubicích, kde kolemjdoucí uvidí dobové kreslené vtipy pamětníků a účastníků listopadových událostí.

Stávkové deníky oživí kolektivní paměť

Při příležitosti oslav vychází kniha mapující listopadové události včetně stávkových deníků Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích (listopad 1989 – leden 1990). Stávkové deníky psala skupina studentů, která se aktivně podílela na přípravě a realizaci protirežimních protestních akcí na tehdejší VŠCHT (dnes UPa). Texty doplňují fotografie a ukázky dobové satiry. Publikace nabídne pohled na činnosti bývalých studentů a oživí kolektivní paměť. Z hlediska historie se stane cenným pramenem. Stávkové deníky se představí v úterý 19. listopadu od 10 hodin ve Východočeském divadle. Následovat bude představení „Tančírna“, které odráží běh dějin a reflektuje historické události 20. století, včetně předrevoluční společenské reality. Představení je určené pro Univerzitu Pardubice a její hosty.

Krátké videovzkazy s bývalými studenty Univerzity Pardubice, pamětníky listopadu 89, kteří promlouvají k současným studentům, poběží na sociálních sítích a na obrazovkách na fakultách. „Je to projev uznání a úcty k odvaze a zodpovědnosti těch, kteří nám všem chtěli dát možnosti svobody – tedy volby. A tu volbu nyní máme, celoživotním úkolem je naučit se s ní zacházet,“ vysvětluje prorektorka pro rozvoj Univerzity Pardubice Andrea Koblížková.

Současně vzniká také mimořádné číslo časopisu Univerzity Pardubice, jehož obsahem budou rozhovory s osobnostmi, akademiky, ale i studenty, kteří na dobu před třiceti lety zavzpomínají.

Historicky první e-gamingové derby univerzit je za námi. Univerzita Pardubice zvítězila v napínavém souboji na půdě soupeře Univerzity Hradec Králové 2:1. Klání hráčů počítačových her v průběhu celého streamu sledovalo minulý pátek 1368 unikátních diváků, celkový počet zhlédnutí vyšplhal na číslo téměř 3000.

„Blízkost našich měst a univerzit vybízí ke spolupráci i k soupeření v jakémkoliv sportu nebo disciplíně,“ říká prorektorka Univerzity Pardubice Andrea Koblížková.

Toto unikátní esportovní derby zaznamenalo velké množství pozitivních reakcí od všech účastníků. Celý průběh boje o historicky první titul byl streamován na adrese www.twitch.tv/esportsa přes deset hodin. Záznam z celého dne je zde stále k vidění. V jednu chvíli sledovalo živý přenos 151 fanoušků a další stovka diváků byla přímo v aule hradecké univerzity.

Na programu derby byly herní tituly Hearthstone, League of Legends a Counter Strike: GO, kdy v nich proti sobě stálo pět soupeřů na každé straně. Celý den začal velmi vyrovnaným zápasem v CS:GO, ve kterém utržila vítězství UHK. Zprvu v jednostranném zápase League of Legends pro UHK se vše změnilo. Tým UPCE esports otočil v posledních minutách průběh prvního zápasu a udržel se ve vedení i nadále. 2:0 v LoL dorovnalo průběh celkového derby na 1:1.

Hearthstone poté rozhodnul o celkovém výsledku derby 2:1 ve prospěch Univerzity Pardubice, která se stala vítězem historicky prvního esport derby na vysoké škole.

„Jde vlastně o standardní ligový sport, který v České republice zastřešuje meziuniverzitní Esportovní studentská asociace (ESA),“ vysvětlil v Česku stále populárnější aktivitu organizátor Roman Klíma, člen organizace Student Gaming Academy působící při hradecké univerzitě.

Prohlédněte si fotoreport z akce

Příští týden se na jeden večer otevřou brány vědeckých institucí, univerzit a vysokých škol. Přidávají se 27. září k jedné z nejvýraznějších vědecko-popularizačních akcí v Česku Noc vědců 2019. Návštěvníky, dospělé i děti, čekají zábavné science-show, filmové projekce, fotografie, diskuze, přednášky, workshopy, výstavy, experimenty i osobní setkání s významnými vědci. Do letošní patnácté Noci vědců se zapojí rekordní tři desítky škol a institucí. Loňský ročník navštívilo po celém Česku více než šedesát tisíc lidí, ten letošní by měl být ještě populárnější. 

Akce je zdarma a stáhněte si speciální aplikaci pro chytré telefony s programem a mapou pro všechna města. 

Noc vědců na Univerzitě Pardubice

Brány Univerzity Pardubice se veřejnosti otevřou na novém místě, v Technologickém areálu Doubravice. Na téměř padesátce stanovišť s pokusy, ukázkami a hrátkami se návštěvníci dozví, co obnáší chovat se šetrně k planetě. Program fakult a partnerů univerzity doplní show Michaela Londesborougha, která se v loňském roce těšila enormnímu zájmu. 

Během posledního zářijového pátku čeká návštěvníky Noci vědců opravdu pestrá vědecká jízda. A tak se zájemci ekologicky přenesou na zajímavá místa díky virtuální realitě a s chemiky objeví nové materiály ohleduplné k životnímu prostředí. K vidění bude třídička odpadu, výroba papíru a představí se možnosti 3D tisku. Chybět nebudou zajímavé workshopy, kvízy, rébusy a šifry a děti se zabaví v kreativním koutku. Po úspěchu z předchozího ročníku znovu přijede Michael Londesborough se svou show. Divákům opět strhujícím způsobem přiblíží "Zázrak života". 

Program, v němž návštěvníci zapomenou na starosti a pobaví se vědou a poznáváním, začíná v 16 hodin a potrvá v Technologickém areálu v Doubravicích až do 22 hodin. Vstup na akci je zdarma. Demonstrace a vědecké ukázky budou jak venku, tak uvnitř v laboratořích univerzity, a tak si návštěvníci program užijí i za případné nepřízně počasí.

Program Noci vědců Univerzity Pardubice naleznete na webových stránkách univerzity Noc vědců 2019: Šetrně k planetě nebo na univerzitní facebookové události.

Je možné mít program pohodlně i ve svém mobilu. Stačí si zdarma stáhnout mobilní aplikaci Noc vědců na Google Play. Souhrnné informace o celostátní akci jsou na webu http://noc-vedcu.cz/.

Do Doubravic bude v pátek cesta snadná! Nechte auto doma a vypravte se za námi v duchu tématu Šetrně k planetě. Svezte se do Technologického areálu speciální autobusovou linkou. Nebo třeba na kole, koloběžce, pěšky, běžky. V galerii níže na stránce naleznete jízdní řád naší autobusové linky.

Parkovací stání budou k dispozici v omezeném počtu.

Národním koordinátorem akce jsou Ostravská univerzita a VŠB-TUO.
Akci finančně podporuje Pardubický kraj, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. 
Další finační regionální podporu vyjádřila společnost RETIA, FOXCONN a UniCRE.

Text: článek magazínu Universitas/ Oddělení propagace a vnějších vztahů.

Studuje na Dopravní fakultě Jana Pernera, je ambasadorem univerzity a potkat ho můžete taky na Seznamováku, party Welcome to UPCE nebo na Gaudeamu. A kromě toho? Honza Němec pravidelně usedá do lodě a vesluje. Už třetím rokem.

Jakou tradici má veslování na Univerzitě Pardubice?

Tento sport se začal profilovat přibližně před deseti roky, rozkvět však zaznamenává v posledních letech. Přestože je jeho historie poměrně mladá, nesnižuje to jeho kvality.

Změnilo se něco od doby, kdy se začalo na škole veslovat?

Když jsem se do oddílu dostal, bylo tam pár kluků, co vyprávěli o dobré minulosti. Tak jsme náborem nových veslařů i veslařek začali psát historii klubu ještě legendárnější.

Kolik má univerzitní veslařský tým členů?

Počet členů se velmi mění, což je to dáno tím, kdo je po jakou část roku v tomto sportu aktivní. Aktivních členů je například patnáct, ale v oddíle máme někdy i třicet členů.

Kdo tvoří tým?

Univerzitní veslařský tým tvoří převážně nováčci, kteří se k veslování dostali například díky výuce na Katedře tělovýchovy a sportu naší univerzity. Někdy na školu přichází i veslaři z jiných oddílů ze svých rodných měst a veslují současně i za univerzitu. 

Na jaké lodi jezdíte?

Skif je loď pro jednoho veslaře, který má dvě párová vesla. Dvojskif je loď větší. Tam sedí za sebou dva skifaři. Na párové čtyřce sedí čtyři pároví veslaři, pro lajky můžeme říci, že čtyři skifaři. U nás v oddíle je více oblíbené nepárové veslování. Dvojka – kde má každý sportovec jedno veslo, je nejtěžší disciplína. Pak čtyřka s kormidelníkem nebo bez. Prestižní závody se jezdí na osmiveslici.

Jaké podmínky máte k trénování?

Máme obrovskou výhodu, že loděnice je přímo u řeky Labe asi deset minut pěšky od školy a kampusu. Cesta na tréninky nezaberou moc času a voda je navíc na tréninky velice příznivá. K dispozici máme více než deset lodí, pravidelně používáme čtyři až šest lodí. Přes zimu trénujeme v univerzitní tělocvičně, a to je pro nás ještě pohodlnější. 

Jak často trénujete?

V zimě jsme v tělocvičně dvakrát až třikrát týdně, na vodě pak z pravidla dvakrát týdně. Ale tréninky se hodně přizpůsobují volnému času veslařů nebo závodům.

Jaké jsou vaše dosavadní úspěchy?

Našim cílem je složit posádku na závody, trénovat a závody si užít. Jinak se nám letos i v minulém roce podařilo umístit se na Českých akademických hrách i v Poháru univerzit v halovém veslování.

Kdo může začít na univerzitě s veslováním?

Na univerzitě může začít veslovat úplně každý. Musí hlavně chtít makat, poslouchat trenéra a zapadnout do kolektivu. Na skifu začínají už malé děti, ale sportovní stavba těla a výška je výhodou.

Který závod je pro vás nejprestižnější?

Bezpochyby Univerzitní osmy v rámci pražských primátorek. Ale oblíbené máme závody univerzitních osem v Brně nebo halové závody na trenažerech, které pořádají vysoké školy.

U vědy by se všem vysokým školám mělo měřit stejným metrem. Rozhodující není velikost univerzit, ale výsledky vědců. Ty mohou být i u škol v regionech na vynikající úrovni. „Kvalitního hodnocení dosahují také naši lidé, a to napříč fakultami,“ říká v rozhovoru rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek, který se nově stal místopředsedou České konference rektorů.

Česká konference rektorů v novém složení poprvé zasedla na začátku srpna. Jak se cítíte v nové pozici?

Pro mě to není úplně nové, už jednou jsem byl místopředsedou České konference rektorů. Cítím se tedy přirozeně. A shodou okolností budu mít na starosti stejnou oblast, jakou jsem měl již v minulosti, vědu, výzkum a tvůrčí činnost. Je to práce nad rámec toho, co musí člověk dělat jako rektor středně velké univerzity.

Co jste na úvod projednávali?

Museli jsme si rozdělit portfolia, a dále jsme řešili, co nás čeká v následujícím akademickém roce. První zasedání k jednotlivým bodům a oblastem bude na začátku října. Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou máme na programu zasedání, je hodnocení vysokých škol podle schválené  metodiky 2017+.

Cílem nového vedení by mělo být spravedlivější rozdělení peněz mezi vysoké školy. Názor na hodnocení je různý a ozývaly se nespokojené hlasy.

Tato problematika je hodně široká a rozebrat ji by vyžadovalo mluvit o ní několik hodin. Chceme férová pravidla, která by platila pro všechny lidi a pro všechny instituce stejně. Mělo by to být tak, že se bude podporovat tvůrčí činnost napříč celou zemí a hlavně její kvalita. Nemělo by tolik záležet na tom, kde konkrétní výsledek vzniká. Bylo by nespravedlivé hodnotit vysokou školu jenom podle toho, že má letitou historii, nebo že sídlí v hlavním městě. Všem by se mělo měřit stejným metrem.

Do teď tomu tak nebylo? Měla například Univerzita Karlova oproti naší univerzitě nějaká privilegia?

Takhle bych to nechtěl formulovat. Jde o to, aby zmíněné pravidlo platilo i  v budoucnosti. Nechtěl bych se vymezovat vůči Univerzitě Karlově, která je nejstarší u nás a má také nejrozsáhlejší výzkumný potenciál. Je to samozřejmě také dáno tím, že spolupracuje s dalšími pražskými institucemi, kde je spousta výzkumných ústavů Akademie věd, a také přirozeně intenzivnější pohyb lidí, znalostí, vědomostí i peněz než na regionálních univerzitách. To však neznamená, že by jinde nemohla být univerzita s oborem na špičkové úrovni, která může soutěžit s velkými školami. Ba dokonce v něčem může být ještě lepší. Nedá se tedy kategorizovat absolutně. Pravidla by však měla být pro všechny stejná.

Bylo nezvolení rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy do čela předsednictva České konference rektorů skutečně vzpourou malých škol vůči Univerzitě Karlově?

Takové názory zaznívaly, ale nemyslím si, že by tomu tak opravdu bylo. Univerzita Pardubice má s Univerzitou Karlovou velmi dobré vztahy. Jsem členem vědecké rady této vysoké školy a velmi si toho považuji. Jezdím na pravidelná zasedání a myslím si, že v řadě věcí jsou skvělí. V jiných vynikáme my nebo jiné vysoké školy.  Spíše to vnímám jako přirozený vývoj. Lidé se v institucích mění a je normální, že se střídá i předsednictvo České konference rektorů a v pozici předsedy nesetrvává pouze rektor největší univerzity v zemi. Změny už mimochodem proběhly i v minulosti. Bývalý rektor České zemědělské univerzity prof. Jan Hron, předchůdce současného předsedy Petra Skleničky, byl ve funkci předsedy ČKR dvakrát.

Napjatá situace je dlouhodobě mezi rektory vysokých škol a prezidentem. Už se tato situace uklidnila?

Já doufám, že ano. A že pozvánku na Pražský hrad 28. října snad dostanou všichni rektoři. Lidé by spolu měli mluvit, na druhé straně respektuji individuální rozhodnutí. Nedělal bych z toho ukvapené závěry, rektoři hodně cestují, mají spoustu zahraničních cest a ten důvod nepřítomnosti může být třeba i pracovní.

Jste v České konferenci rektorů garantem komise pro vědu, výzkum a inovace. Kde se podle vás nachází současná česká věda?

Stav české vědy je úměrný historickému vývoji a úrovni financování. Nemáme se rozhodně za co stydět a na řadě pracovištích se dělá velmi kvalitní věda, která snese srovnání se světem. Rozhodně nepatřím k lidem, kteří by hořekovali nad tím, jak je u nás nízká úroveň v oblasti vědy, a že máme malou mezinárodní spolupráci. V poslední době se naopak hodně investovalo a vznikla celá řada nových výzkumných center. Máme dobře našlápnuto na slibný budoucí vývoj. Oblast vědy musíme ale postupně pěstovat. Nevěřím moc velkým manažerským rozhodnutím, ale přirozenému organickému vývoji.

V rámci vědy je nutné podporovat všechny obory. Přesto jsou na školách ve kvalitě vědních disciplín rozdíly. Který obor je v současnosti nejlépe hodnocený?

Na naší škole má největší vědecký výkon chemie, ať už ji budeme měřit kvalitou publikací a jejich počtem nebo citačním ohlasem. Je to zpětná vazba pro vědce, která říká, jak čtené jsou práce odborníků. Následují historické vědy, které na naší škole reprezentuje řada významných badatelů. Ti si už vychovali své žáky – mají velký přesah institucionální, ale i mezinárodní. O jejich práci je zároveň zájem i v komerční sféře. Píší totiž knihy, které jsou nejen zajímavé pro odborníky, ale také se velmi dobře prodávají, což je indikátor toho, že zajímají i laiky.  

Nově se také otevřelo Centrum pro etiku na Fakultě filozofické, což je zcela mimořádný projekt s mezinárodním přesahem. Rozhodně bych nepodceňoval ani rozsáhlou spolupráci s aplikační sférou. Tímto směrem se orientuje zejména Fakulta elektrotechniky a informatiky, ale také Dopravní fakulta Jana Pernera či Fakulta ekonomicko-správní. Jako rektor jsem v minulém roce ocenil například práci skupiny docenta Hájka, a to za publikace v oblasti ekonomiky regionů.

Jak si stojí menší fakulty Univerzity Pardubice?

Odborníci z Fakulty zdravotnických studií také publikují a některé jejich práce s přesahem do medicíny jsou hodně citovány. Nejmenší Fakulta restaurování je velmi aktivní v tvůrčí činnosti a má řadu projektů. Když se podíváme na poměr mezi penězi, které získávají na pedagogickou a tvůrčí činnost, tak jsou na tom možná ještě o něco lépe než chemie. Také se rádi našimi fakultami pochlubíme veřejnosti.

Pokud byste měl obory hodnotit v rámci celé České republiky, byl by žebříček jiný?

Na první místo bych asi také vyzdvihl chemii. Je nejlépe hodnocená a snese srovnání s mezinárodním prostředím. Na velmi dobré úrovni je ale i fyzika a lékařské vědy. Možná snad humanitní a společenské vědy na tom ve srovnání se zbytkem světa tak dobře nejsou. Museli bychom se ale dívat na konkrétní obory.

Předsednictvo České konference rektorů by mělo v říjnu jednat s ministrem školství Robertem Plagou. Čeho se toto první jednání dotkne?

My intenzivně a pravidelně jednáme zejména s jeho náměstkem Pavlem Dolečkem. Mimochodem první týden v září probíhalo na Univerzitě Pardubice jednání kolem kulatého stolu a připravuje se nový strategický záměr ministerstva po roce 2021. Jsem velmi rád, že tato schůzka představitelů vysokých škol byla právě u nás, vedli jsme zajímavou diskuzi.

Můžete být konkrétní?

Týkala se právě vědy a výzkumu. Bavili jsme se o strategiích do budoucna a o financování. Tedy o penězích, které přichází jako institucionální. Samy školy se mohou rozhodnout, jak je využijí. A dále o projektových financích, které získáme soutěží. Zkrátka aby ten poměr byl rozumný. O tom byla poměrně široká debata.

Funkční období je dvouleté. Co byste chtěl během této poměrně krátké doby prosadit?

Myslím, že dvouleté období je rozumné, vždycky by se lidé ve vedení měli střídat. Vnímám to jako službu. Mám v sobě pokoru, která mě řídí v mých krocích. Nejsem zde proto, abych prosadil svůj názor, ale snažím se vyslechnout také názory ostatních. A chtěl bych dosáhnout toho, abychom se dokázali o všech věcech rozumně domluvit. Důležité je  debatovat se zástupci veřejných, ale i soukromých vysokých škol a shodnout se. Není to ale vždy jednoduché, protože diskuze více jak čtyřiceti lidí může být docela komplikovaná. Udělám ale vše proto, abychom nacházeli shodu.

S předsedou České konference rektorů Petrem Skleničkou se tedy zatím shodujete?

Určitě. Jsem vstřícný člověk, který dokáže naslouchat i odlišným názorům a najít průnik. To jako rektor vysoké školy musím dělat také. V akademické sféře moc nevěřím na manažerskou centralizační roli, kdy se rozhoduje téměř „polovojensky“. Vždy je třeba hledat rozumnou dohodu s ostatními aktéry.

Morový sloup Panny Marie Neposkvrněné v Šultysově ulici prochází od roku 2015 rozsáhlými opravami. Z okolí sloupu ale pomalu mizí lešení a proces restaurování se blíží ke konci. Práce by měly být dokončené na podzim. 

„Nyní se pracuje ještě na spodní části sloupu, respektive na balustrádě a schodišti,“ doplnil Jakub Ďoubal, vedoucí ateliéru restaurování kamene na Fakultě restaurování UniverzityPardubice, jehož studenti zde pod odborným dohledem pilně pracují. Mladší studenti na jednodušších detailech, studenti magisterského studia pak provádí výrazně komplexnější práce. 
Stav morového sloupu na začátku jejich restaurátorské cesty nebyl vůbec dobrý. „Překvapil nás celkový stav sloupu, který byl neuspokojivý, ač poslední úpravy proběhly v roce 2003,“ poznamenal Ďoubal. 
Největším oříškem podle něj bylo čištění černých krust, které ohrožovaly zejména jemné reliéfy. „Při restaurování byly využity nejnovější poznatky v oboru. Například čištění bylo prováděno pomocí laseru a na zpevňování narušeného kamene byly použity vápenné nanosuspenze,“ přiblížil vedoucí. 
Po dokončení restaurování je podle odborníka nutné nastavit režim pravidelné údržby morového sloupu. „Ta se provádí zhruba po pěti letech a zahrnuje drobné opravy, například spárování či retuše,“ vysvětlil Ďoubal. Další komplexnější zásah se pak dá předpokládat v horizontu patnácti až dvaceti let.

Článek byl převzat z kutnohorsky.denik.cz